Plastové krabičky na vícero použití. Jak je to s jejich ekologičností? Aktualizováno

Z principu svého opakovatelného využití se jedná o obaly tužší, pevnější, odolnější. K jejichž výrobě bylo zapotřebí více materiálu a energie. Také jejich nižší rozložitelnost se začala jevit jako možná komplikace.

Licence | Volné dílo (public domain)

Foto | conayio / Pxhere

V pomyslném souboji o udržitelnost vypadaly pevné svačinové krabičky, uzavíratelné gastroboxy a další tuhé plastové dózy s víkem jako jasní favorité. Zvlášť, kdybychom proti nim nepostavili svačinu zabalenou do lopuchu nebo banánového listu, ale klasická trojvrstvá balení okének fastfood občerstvení (ve složení alobal, papírový ubrousek a k tomu igelitový sáček navrch), případně nejrůznější mističky z extrudovaného polystyrenu nebo hliníkově-alobalových vaniček. Jenže zdání může klamat.

"Reusable" řešení, nabízející jako své hlavní klady stálost a opakovatelnou využitelnost, nemusí být nutně lepší alternativou pro životní prostředí než jednorázová balení. Tým Alejandra Gallego-Schmida se v obsáhlé studii srovnával čtyři typy obalů, v nichž si můžete odnést oběd z restaurace: hliníkový, polystyrenový, tuhou plastovou krabičku z polypropylenu a Tupperware krabičku. A přitom vědci poukázali na méně zjevné vlastnosti tuhých, opakovatelně využitelných obalů.

Kam s obědem? A kam pak s obalem?

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | ScienceDirect

Byl to dobrý nápad, když jich bylo málo

Kde začít? U prosté úvahy, která byla na počátku. Pokud více než 20 % veškerých materiálů ukládaných na skládkách tvoří jen obaly (průměr EU v roce 2018 činil 174 kilogramů na osobu, v Německu zvládli i 227,5 kg/osobu/rok), bude jistě přínosné snížit celkový objem používaných obalů. Především pak těch, které se na objemu odpadů podílí nejvýrazněji, tedy obalů od potravin. Logickým východiskem se tak zdály být takové obaly, které se nestanou odpadem hned po jednom použití. Obaly, které je možné využívat opakovaně. Až potud by vše bylo v nejlepším pořádku.

Svačinové krabičky a plastové dózy představovaly kolem roku 2000 globálně malý byznys, který se teprve sápal na první dolarovou miliardu svého obratu. Nicméně v roce 2019 už tento segment trhu představoval 13,5 miliard dolarů, aby se podle všeho už v roce 2027 protnul s očekávaným obratem ve výši 30 miliard dolarů. Z opakovatelně použitelných nádobek na potraviny se stal výnosný trend, protože je lidé začali používat ve velkém. Nejen pro jejich zjevnou praktičnost, ale dost často právě proto, že jejich používání je považováno za známku udržitelnosti, zájmu o životní prostředí a nelhostejnosti k problematice odpadového hospodářství.

Odolnější odpad na té samé skládce

Razantní nástup opakovatelně využitelných obalů se projevil snížením (byť trochu menším, než bylo očekáváno) podílu klasických jednorázových potravinových obalů v odpadu i na skládkách. Vypadalo to na sukces. Tedy aspoň do doby, než ve formě odpadů na skládky a do spaloven zamířily první dosluhující znovupoužitelné boxy, dózy a svačinové krabičky. Z principu svého opakovatelného využití se totiž jednalo o obaly tužší, pevnější, odolnější. K jejichž výrobě bylo zapotřebí řádově více materiálu a energie, než pro výrobu jednorázových obalů na potraviny. Jejich nižší rozložitelnost a vyšší uhlíková stopa, umocněná množstvím, se tak začala jevit jako možná komplikace.

Gallego-Schmid se spolu s kolegy pustil do nelehkého výzkumu o třech úrovních: nejprve zhodnotili environmentální dopady tří nejčastěji používaných jednorázových obalů (z hliníku/alobalu, extrudovaných plastů a polypropylenu - PP). Poté je srovnali s opakovatelně využitelnými obaly, různými plastovými dózami a svačinovými krabičkami. Následně vyhodnotili, kolikrát je třeba je opakovaným používáním otočit, aby se kompenzovala jejich vyšší materiálová nákladnost. A nakonec nabídli zhodnocení „zakončení“ životního cyklu jednotlivých druhů obalů. V kategorii obalů byly zvažovány jednorázovky i nejrůznější krabičky schopné pojmout v průměru 670 ml obsahu, dohromady ve dvou tuctech různých komerčních provedení.

Lehkosti a nenáročnosti výroby obalů z extrudovaného polystyrenu bylo těžko konkurovat.

Licence | Volné dílo (public domain)

Foto | Annie Spratt / Unsplash

Celé je to trochu jinak

Výsledky jsou zajímavé už jen tím, jaké perspektivy nabízí. Pokud by například naším jediným kritériem hodnocení udržitelnosti obalů byla spotřeba materiálů, je jasnou ekojedničkou přepravka z extrudovaného polystyrenu. K její výrobě potřebujeme jen 7,8 gramů materiálu, zatímco pro krabičku či boxík z tužšího plastu musíme mít nejméně 31,8 gramů polypropylenu. Obecně platilo, že plastová řešení obalů jsou násobně energeticky méně náročná na výrobu než alobal/hliník. Lehkosti a nenáročnosti výroby obalů z extrudovaného polystyrenu bylo těžko konkurovat. Naštěstí materiálová náročnost byla jen jedním z 12 kritérií hodnocení.

Abyste opakovaným používáním Tupperware krabičky vykompenzovali její výrobou způsobenou újmu na kvalitě ovzduší (v porovnání s jednorázovkou), museli byste ji použít nejméně 16x. A pokud byste chtěli kompenzovat újmu na spotřebě materiálů, je třeba tento boxík použít nejméně 208x, aby se stal udržitelnějším a úspornějším než extrudovaný polystyren. Šestnáctkrát použít tutéž krabičku na svačinu asi problém není, ale používat ji prakticky každý pracovní den po celý rok, to už nás sune k mezím výdrže ohmataného materiálu, který po každém použití čistíme a omýváme. A ke stavu, kdy se plastová krabička možná rozbije/poškodí dříve, než plně splatí svůj dluh na životním prostředí.

Příznivěji vychází výsledky pro jiný typ svačinové krabičky, vyrobené pouze z polypropylenu (k výrobě Tupperware se používá i silikon). Tam stačí použít krabičku čtyřikrát, aby si stála stejně dobře jako hliníkový alobal. A k tomu, abyste vyrovnali většinu environmentálních dopadů polystyrenového obalu, stačí použít boxík devětkrát. To už jsou mnohem realističtější cíle.

Manchesterští badatelé zvažovali i další environmentální kritéria spojená například s eutrofizačním nebo acidifikačním potenciálem konkrétních jednorázových či opakovaně použitelných obalů; jejich terestriální, sladkovodní nebo „mořskou“ ekotoxicitu; vliv na ozónovou vrstvu případně potenciál pro zvyšování globálního oteplování. A pro přehlednost je počítali u každého materiálu zvlášť, pro každou z jeho životních fází – tedy spotřebu surovin, výrobu, transport i ukončení životního cyklu. On totiž každý materiál pro obaly je v různé fázi svého životního cyklu jinak škodlivý. A pokud bychom se odpíchli jen od toho, že nás zajímá jeho bilance ve fázi vzniku, dostaneme často radikálně odlišné výsledky, než když budeme zvažovat „jen“ jeho transport nebo finále.

Abyste vykompenzovali spotřebu materiálů na výrobu plastové krabičky, musíte ji opravdu používat, nejen ji mít v šuplíku.

Licence | Volné dílo (public domain)

Foto | John Diez / Pexels

Svačinku do plastové krabičky? Počkejte, přemýšlím

Šíře tohoto záběru přináší nevšední srovnání: hliník/alobal představuje problém, protože vzniká energeticky náročně a ze surových materiálů, s výraznou produkcí emisí a doprovodem znečišťujících látek. Jinak si ale stojí velmi dobře, až na zvýšenou ekotoxicitou ve vodním prostředí. Špatná bilance, která jej doprovází po celou dobu jeho existence, však s efektivní recyklací v jeho konečné fázi životního cyklu mizí.

Příběh plastových jednorázovek je přesně opačný: z hlediska své průběžné bilance nastupují při výrobě do role solidních šampionů, sympaťáků, a teprve ve finále po vyhození se stávají zdrojem nemalých problémů, včetně jejich odhazování v přírodě a negativním dopadům na mořské organismy.

Opakovaně použitelné nádobky na potraviny mají minimální podíl na poškozování ozonové vrstvy. V dalších aspektech ale už tak jednoznačně nevedou. Abyste vykompenzovali újmu na životním prostředím, danou terestriální ekotoxicitou spojenou s vznikem opakovaně použitelných plastových krabiček, nesměli byste je vlastně ideálně přestat používat už nikdy. Což se asi běžně neděje a místo toho po pár měsících či letech míří tyto zodolněné schránky na ty samé skládky jako jednorázové obaly.

„Co se týče vlivu na krajinu, jsou opakovaně použitelné boxíky – bez ohledu na počet následných použití – vždy tou horší variantou kvůli elektřině potřebné k ohřevu vody na jejich mytí," uvádí Gallego-Schmid s kolegy. Důvodem je potřeba ohřevu vody na jejich omývání. A k ohřevu vody potřebujeme elektřinu, s jejíž výrobou se do krajiny uvolňují i emise některých těžkých kovů.

Neznamená to ovšem, že používání svačinových krabiček by bylo pro planetu vždy horší řešení, doplňují výzkumníci. Jen musíme být realističtí v tom, kolikrát tyto výrobky použijeme.

Zdroj | Environmental impacts of takeaway food containers

Recyklace, to je scénář na pokračování

To, jak dobře nebo špatně v hodnocení jednotlivých environmentálních kritérií obstojí různé materiály a jednorázovost/opakovatelnost použití, je silně ovlivněno tím, jaký je počátek a konec jejich životního cyklu. Jinými slovy, tam, kde nastoupí efektivní materiálová recyklace, dá se posunout alobal, extrudovaný polystyren i polypropylen od bilance negativní k pozitivní o 2 až 60 %. To už je ale výzva pro budoucnost.

„Nechtěli bychom tvrdit, že používání svačinových krabiček je tím nejhorším počinem pro planetu,“ uzavírá Gallego-Schmid. „Jen musíme být realističtí v odhadech toho, kolikrát tyto výrobky použijeme.“ Z hlediska své bilance mají opakovatelně využitelné plastové obaly silný potenciál. Jen je často nepoužíváme tak dlouho a nerecyklujeme natolik komplexně, aby svůj potenciál dokázaly naplnit.