Pěstování vlastních potravin: V ČR zavedená praxe, na západě pracně objevovaná novinka

Pěstování potravin se věnuje skoro polovina populace. Máme tu už dlouhá léta něco, co západní země právě objevují jako ekonovinku

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Renaud Camus / Flickr

Výzkumy v Česku nebo Polsku přitom hovoří jinak. Neekonomické důvody pro pěstování, jako např. záliba, produkce kvalitních potravin nebo sdílení vypěstovaných plodin mezi blízkými, byly podle vědců i ve střední Evropě vždycky minimálně stejně důležité jako ty finanční.

Pěstování vlastních potravin není reakcí na špatnou životní úroveň, říká Tomáš Kostelecký, ředitel Sociologického ústavu AVČR na konferenci Život se supermarkety, život bez nich. „Ti, co o sobě říkají, že mají dobrou životní úroveň, pěstují dokonce častěji,“ říká. Na rozdíl od jiných ekologických aktivit navíc není pěstování o omezování se, ale naopak spíše o hojnosti.

Podle odhadů Českého statistického úřadu (ČSÚ) rostlo v roce 2013 na českých zahradách a sadech pět a půl milionu jabloní, téměř jeden a půl milionů švestek a jen o trochu méně třešní a višní. Podobně oblíbené je i pěstování angreštu.

Suverénně nejčastější ovocnou dřevinou v českých zahradách je ale rybíz. Keřů poskytujících červené, černé nebo bílé drobné kulaté plody se na nich předloni podle údajů ČSÚ pěstovalo 4.6 milionu. Ostatně v průzkumu CVVM v roce 2005 vyplynulo, že bez mála tři čtvrtiny rybízu, které domácnosti ročně snědí, pochází z vlastní produkce, připomněl Tomáš Kostelecký.

Podobně soběstační jsou lidé v produkci jahod. Sami si podle zmiňovaného průzkumu vypěstují také více než polovinu spotřebovaných jablek, třešní, rajčat, okurek i mrkve.

I když se počet ovocných stromů a keřů v soukromých zahradách za poslední desetiletí snížil, vlastní produkce domácích plodin stále řádově převyšuje českou produkci ovoce a zeleniny z ekologického zemědělství.

Zahradničení se podle Kosteleckého dědí z generaci na generaci. Mladé lidi moc netáhne, ale lidé se do pěstování vlastních potravin začínají pouštět později, například po založení rodiny. Někdy lidé produkční plochy zmenšují nebo se vzdávají pěstování náročnějších plodin, záhony a sady ale na dobro neopouštějí. Zahrádkářů tedy neubývá a i věkové složení zůstává stejné, vysvětluje Kostelecký.

Jako důvod, proč zahradničí, uvádějí lidé nejčastěji čerstvost vlastnoručně vypěstovaných potravin nebo skutečnost, že je pěstování jejich koníček a potěšení

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Belodarova Kseniya / Shutterstock

Celkem pečuje o vlastní zahradu v ČR podle zjištění CVVM i v 21. století asi 43 % populace. Zahradničení se přitom věnují všechny vrstvy obyvatel, lidé více i méně vzdělaní, více i méně bohatí. Nejvíce však lidé ze střední vrstvy, kteří mají vlastní pozemek a zároveň dostatek času. Vlastní potraviny pěstují i lidé podnikající nebo lidé z měst, i v hlavním městě je to každý pátý obyvatel.

Necertifikované biopotraviny

Jako důvod, proč zahradničí, uvádějí lidé nejčastěji čerstvost vlastnoručně vypěstovaných potravin nebo skutečnost, že je pěstování jejich koníček a potěšení. Finanční úspora je pro zahrádkářů méně důležitá. Naopak u nich stoupá touha po zdravých plodinách vypěstovaných bez chemie.

Podle výzkumu z roku 2010 používá více než polovina domácích pěstitelů pouze přírodní hnojiva a téměř polovina nepoužívá umělé pesticidy ani proti škůdcům. „Jsou to vlastně necertifikované biopotraviny,“ podotýká Tomáš Kostelecký.

„Eko“ je i samotná doprava na soukromé zahrady. Dvě třetiny zahrad je přímo u domů, ti, co mají zahradu dále, například v zahrádkářské kolonii, na ní často chodí pěšky, jezdí na kole nebo veřejnou dopravou. Auto používá pro přesun na zahradu jen 15 % zahrádkářů. Domácí pěstování se navíc obejde bez obalů a bioodpad se často zpracovává v kompostu.