Jak se světu nepovedlo vyřešit změnu klimatu

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Terry Dennis / Flickr

Rich popisuje desetiletí 1979–1989, kdy se téměř podařilo přijmout mezinárodní závazky vedoucí k omezení emisí skleníkových plynů. Tehdy v čele tohoto úsilí stály USA, a dějiny počátků hnutí za ochranu klimatu se tedy odehrávají právě ve Spojených státech amerických za vlády prezidentů Forda, Cartera, Regana a Bushe staršího.

Autor začíná sledovat příběh v roce 1979, kdy si aktivista Rafe Pomerance z hnutí Přátelé Země (Friends of the Earth) všiml poznámky ve zprávě EPA (vládní Agentury pro ochranu prostředí), že pokračující využívání fosilních paliv by během následujících dvou či tří desetiletí mohlo způsobit závažné a ničivé změny v zemské atmosféře.

Rich, Nathaniel. Jak ztratit Zemi. Dějiny včerejška. (2000). Brno: Host

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Host

Charneyova zpráva 1979

Pomerancovi se podařilo najít vědce, kteří se výzkumem klimatu zabývali, a spolu s nimi se dostat k poradci prezidenta Cartera a k úředníkům, kteří měli na starosti energetiku. Spustil tak proces zkoumání vlivu spotřeby fosilních paliv na zesilování skleníkového efektu. Během něho nechala americká vláda vypracovat Charneyovu zprávu, která jako první přinesla komplexní posouzení globálních změn klimatu v důsledku koncentrací oxidu uhličitého.

Skleníkový efekt není problém, alespoň ne politický

Proměna vědeckého problému v problém politický je hlavním motivem Richovy knihy, se všemi přínosy a nevýhodami, které v sobě tento přerod nese. Jak podle autora pronesl jeden americký úředník, změna klimatu podle něj není politický problém, a to proto, že politické problémy mají řešení. A otázka klimatu je nemá. Bez řešení – jasného a dosažitelného – je každý politický krok tímto směrem odsouzen k záhubě. A žádný zvolený politik se nikdy dobrovolně nepřiblíží na dosah neúspěchu.

Přesto ale politici nemohli klimatický problém ignorovat. Přibývaly totiž další vědecké zprávy, v roce 1983 například Měnící se klima. Do výzkumu oxidu uhličitého se pustil i fosilní průmysl. Společnost Exxon například zajímalo, o kolik stupňů stoupne teplota na Zemi. Jak píše Rich, chtěli vědět, „z jak velkého podílu na oteplení je bude možné obvinit.“ A k tomu skutečně dochází. Rich poukazuje na americký trend žalob o přisuzování zodpovědnosti nadnárodním korporacím za znečišťování prostředí i za tajení poznatků o dopadech jejich činnosti na klima.

Ozonová díra 1985

Rok 1985 přinesl zprávu o „ozónové díře“, což bylo sice nepřesné, ale chytlavé označení, které rychle zvedlo široké povědomí o problému narušování ozónové vrstvy. Dohoda o omezení používání plynů CFC a k jejich náhrada slouží jednak jako příklad schopnosti reagovat na problém ohrožující životní prostředí, ale zároveň stojí v kontrastu právě s klimatickou změnou, u které se tohoto efektu dosáhnout nepodařilo.

Přečtěte si také |

Neville  Nicholls: Před 40 lety předpověděli vědci klimatickou změnu. Jejich předpověď se stala skutečností

Přitom ještě v roce 1989 nový americký prezident George Bush starší prohlašoval, že proti skleníkovému efektu postaví „efekt Bílého domu“, a politickou silou se podaří zvrátit trend lidmi způsobeného oteplování planety.

Efekt Bílého domu

Bush přislíbil, že Spojené státy sehrají ve věci globálního oteplování vůdčí roli – a v roce 1989 se tak téměř stalo. Na mezinárodní konferenci v holandském Noordwijku se očekávalo přijetí cíle zmrazit do roku 2000 emise skleníkových plynů na úrovni roku 1990. Navzdory očekáváním ale konference skončila jen prázdným a obecným prohlášením.

Nathaniel Rich v tom přisuzuje významnou úlohu Johnu Sununuovi, řediteli kanceláře Bílého domu za prezidenta George H. W. Bushe. Klade si přitom ale otázku, proč měla opatření na záchranu klimatu tak slabou podporu, že k neúspěchu stačil jediný popírač v Bushově administrativě.

Odpovědí může být, že po desetiletí projednávání se totiž ukázalo, že ekonomika „oceňuje budoucnost jako velmi zlevněné zboží“. Poukaz na problémy v budoucnosti tedy nemá sílu zajistit dostatečnou politickou podporu opatřením, které ovlivní ekonomiku a politickou kariéru dneška.

Větší váha v rozhodování byla naopak přisouzena argumentům a obavám ze zneužití vědy autoritářskými ideologiemi, kterých se hrozil právě úředník Sununu.

Rich si zároveň všímá role ropných společností, které postupem času změnily přístup ze snahy prozkoumat roli oxidu uhličitého v oteplování planety na snahu vnést pochybnosti a skepticismus do vědeckého konsenzu. Například se připomínalo, že klimatické modely nedokážou přiměřeně zohlednit schopnost oceánů zmírnit oteplování.

Richova reportážní kniha končí neúspěchem konference v Noordwijku a zkoumáním podílu fosilního průmyslu na tom, jak se ke klimatické změně přistupuje dodnes.

Kniha je fascinující tím, jak je aktuální – jako by autor nepsal o událostech starých 40 let, ale několika let posledních. I proto by mohla zaujmout jak čtenáře z hnutí za ochranu klimatu, tak z tábora klimaskeptiků.