Zelený anarchista John Zerzan: Jsme na cestě zpět k lovu a sběru

Civilizace je škodlivý a nebezpečný nesmysl, a to jak pro přírodu, tak pro člověka samotného. Tak by se daly zjednodušit výsledky úvah amerického environmentálního filosofa Johna Zerzana. Podobné naladění najdeme u řady environmentálních myslitelů současnosti i minulosti, Rousseauem počínaje. Zerzan to ovšem dovádí do poměrně radikální formy, však je také jedním z představitelů tzv. zeleného anarchismu a primitivismu. Současně se své úvahy snaží promýšlet poměrně důsledně a na základě rozsáhlého studia odborné literatury, zejména filosofické a antropologické. Jakkoli je levicového smýšlení, je dalek koketování s marxismem a tvrdě kritizuje takové ikony současného radikálně-levicového myšlení, jako jsou Chomsky či Žižek. Spíše u něj najdeme snahu kriticky navazovat na širší kontext evropské filosofie či antropologie. Přesto je možné s ním v lecčems polemizovat Rád bych upozornil na Zerzanovu nedávno vydanou knihu esejí Why Hope? The Stand Against Civilisation, jeho další práce je možné najít i na internetu, stejně jako třeba interview na YouTube. Se Zerzanem se sice český čtenář dosud asi nesetkal, za pozornost pro nás stojí i proto, že má jihomoravské kořeny (původní forma jména byla asi Zrzáň), Českou republiku také navštívil loni, když byl předsedou poroty na Ekofilmu v Brně.

Zerzan v knize Why Hope? The Stand Against Civilisation (ale i v dalších pracích, jako je např. esej Future Primitive) líčí jako základní problém naší civilizace opuštění sběračsko-loveckého způsobu života a přechodu k zemědělství. Tento civilizační skok ostatně hodnotí jako největší omyl v historii lidstva. A shrnuje celou řadu paradoxů, kterou přechod k novému typu získávání obživy vyvolal: nástup větších společenských celků, kde se již lidé navzájem neznají a společnost se dramaticky hierarchizuje, nárůst nemocí, z počátku menší vzrůst, úbytek volného času, větší nerovnost mezi muži a ženami, nárůst organizovaného násilí a nesvobody, ničení životního prostředí. Neolit byl podle Zerzana prostě špatný nápad.

Zemědělské kultury a civilizace, založené na hromadění, pak generovaly více či méně totalitní státy, ať již to byl Egypt či Řím, které přinesly kromě úzké vrstvy většině svých obyvatel větší či menší nesvobodu. Obdobně vedení válek přineslo neštěstí nejen těm z okolních napadených států či kmenů, ale i vlastním obyvatelům. V řadě ohledů zde spatřujeme znovu vyslovené myšlenky Jeana Jacquese Rousseaua - život ve městech lidi spíše poškozuje, než by je povznášel. Jakási autodomestikace, kterou člověk sám se sebou provádí, ho nezušlechťuje, ale deformuje a vede k degeneraci. Samozřejmě, toto ještě vše zhoršila industriální revoluce a nástup strojů.

Zerzan odkazuje k Oswaldu Spenglerovi a jeho slavnému dílu Zánik Západu, podle kterého je industrializace poslední civilizační stadium. Jsme nuceni žít v umělých světech, v umělých hierarchizovaných společenstvích, neboť původní „primitivní“ společnosti neznají příliš direktivní rozhodování, nemají tak dramaticky vydělenou roli i postavení ženy a muže. Část obyvatelstva žila a stále žije v neuvěřitelně těžkých otrockých podmínkách a vztazích, kdy pracují denně i šestnáct hodin (dříve Evropa, dnes Čína, Indie, Bangladéš), zatímco sběračům-lovcům stačí k obživě několik hodin denně. Industrializace vše ještě zhoršila (Rousseau zažil vlastně jen nástup manufakturní výroby a těžby, a i ty se mu hnusily) a nástup nových technologií vše posunuje ještě dál – vede k odcizení lidí od sebe samých i od přírody. A Zerzan uvádí příklad, jak mnoho lidí například naslouchá svým dětem skrze elektronické „chůvičky“ nebo jak lidé méně chodí do přírody, zcela obklopeni městem a technologiemi.

Přesto mezi Rousseauem a Zerzanem jistý rozdíl je. Zatímco pro Rousseaua se od „přírodního břehu“ vzdalujeme a pouze jedinci, pokud mají dost síly a kuráže, se mohou individuálně „vrátit zpět“, Zerzan očekává kolaps naší civilizace (cituje Diamonda i Taintera) a následný nedobrovolný návrat k původním formám soužití i získávání potravy.

Musím se přiznat, že s hodnocením neolitické revoluce jako špatného nápadu vlastně souhlasím, stejně jako se základním Zerzanovým východiskem (ale i mnoha biologů), že člověk se vyvinul v malých společenstvích řádově o maximálně desítkách jedinců a život v obřích aglomeracích musí vést zákonitě k řadě fatálních problémů. Člověk je sice bytost „specializovaná na přizpůsobování se“ různým podmínkám, ale tato plasticita má jistě své hranice, v neposlední řadě v sociální oblasti. K některým Zerzanovým argumentům či vývodům se však stavím kriticky. Jednak si myslím, že Zerzan život sběračů a lovců hodně idealizuje. Například představa o jejich mírumilovnosti je dle mého soudu poněkud závislá na výzkumech u několika etnik a právě rousseauovském mýtu „ušlechtilého divocha“. Otázkou je, zda to lze plošně říci o sběračích a lovcích obecně. Podle některých výzkumů či svědectví se naopak zdá, že značná část těchto etnik žila v jakémsi stálém mírném vyhlazovacím boji s okolními kmeny, a i když v absolutních číslech se u každého kmene jedná o jednotky či desítky zabitých, v relativních číslech, v procentech zabitých, to může přesahovat i světové války. Ostatně, takto nějak pravděpodobně vyhubil náš předek sběrač-lovec i neandrtálce.

Stejně tak představa o jakémsi harmonickém a mírumilovném soužití tzv. domorodců s okolní „přírodou“ je diskutabilní. Ony „přírodní národy“ jednak často ani nevědí, co to „příroda“ je, okolní prales/step atd. patří duchům, a podle toho se k tomu někdy chovají. Sběrači a lovci prostě jen často nemají chuť ani sílu nějaké organismy vyhlazovat, protože to prostě neumí a ani při jejich stylu života nemůžou investovat energii do hromadění potravin či věcí, nemusí v tom být ale nějaká zvláštní morální zábrana.

Ostatně, nelétavé ptáky na Novém Zélandu s největší pravděpodobností vyhubili právě příchozí „domorodci“, stejně jako vymizení koně a dalších druhů velkých zvířat v obou Amerikách koreluje s příchodem člověka-lovce. Také ve chvíli, kdy se řada kmenů dostala k pušce, granátu či motorové pile, si dokázala zlikvidovat přírodní bohatství velmi rychle – stačilo, aby jen lovili stejnou dobu, jako dříve, ale efektivnější metodou. Ani to samozřejmě nemusí být standard, „přírodních“ kultur je tolik, že těžko nalézt jednu obecnou charakteristiku a jsou zde kultury evidentně spořivé a mírumilovné (asi Hopiové, Papuánci žijící v nížinách), i agresivní a rozhazovačné (viz třeba potlach Kwakiutlů, Papuánci žijící na Vysočině). Zde by možná bylo dobré, kdyby Zerzan poněkud „upgradeoval“ antropologickou literaturu, která je většinou dvacet let stará. Ono se za poslední dekády zjistilo leccos nejen v laboratořích „tvrdých“ věd či technologiích. Například generace před námi také žily v přesvědčení, jaký je to člověk proti zvířatům agresivní a ničitelský tvor, a najednou se začalo ukazovat, že se navzájem organizovaně vyvražďují nejen lidé a potkani, ale také lvi, paviáni či šimpanzové. Jen naštěstí nemají pokročilé technologie.

Nejsem si také jist, jak dalece byla v původní sběračsko-lovecké společnosti zanedbatelná dělba práce mezi pohlavími. Každopádně by to popíralo zkušenosti s řadou přírodních národů, stejně jako výsledky, ke kterým došli biologové zabývající se chováním člověka. Taková tvrzení by měl Zerzan dokládat důkladněji. A co se týče pohlavní rovnosti – ono to klidně mohlo být i naopak, nadřazené byly v rámci předpokládaného původního matriarchátu ženy. Nicméně opět, ve většině současných etnik sběračů-lovců je to spíše muž, kdo je mírně nadřazen (i u Zerzanem citovaných ! Kungů). Pravdou ale je, že nikoliv tak, jako to bylo u velkých zemědělských říší. Je dost možné, že přes všechny výhrady mimořádná rovnost pohlaví, jakou zažíváme dnes v západní civilizaci, je plodem déle se vyvíjející civilizace a vedlejším důsledkem industrializace a objevu antikoncepce.

Zerzan na některých místech spojuje nástup neolitu se symbolickým myšlením, ale i toto tvrzení je poměrně diskutabilní. Vždyť co jiné nám dokládají první umělecká díla, vzniklá evidentně v rámci sběračsko-loveckých skupin, několik desítek tisíc let před nástupem zemědělství. Je zřejmé, že nástup zemědělství provázela či vůbec umožnila změna v myšlení. Ale jaká změna to byla vyžaduje poměrně subtilní argumentaci a jistě to nebyl vznik symbolického myšlení jako takový (respektive používání symbolů, ono myšlení je vlastně vždy symbolické). Ostatně, symbolické myšlení zvládají na jisté úrovni i šimpanzi, delfíni či třeba havrani.

Co nicméně stojí za pozornost pro environmentalisty, je Zerzanova skepse vůči technologiím. V dnešní době, kdy se většina zelených iniciativ proměnila ze skupinek nadšených brigádníků kosících ve volném čase louky v týmy projektově pracujících lobbistů s technooptimistickým laděním, stojí toto téma za promyšlení. Zerzan argumentuje, obdobně jako třeba Heidegger, že technika není nijak hodnotově neutrální. Samo její založení a základní principy jsou špatné, protože jsou založené na hierarchické, nerovné a nesvobodné společnosti, přičemž tuto nesvobodu dále zvyšují. Možná, že dočasně některé technologie uleví zatížení přírodního prostředí, ale v konečném důsledku vedou jen k jeho dalšímu zne- a využívání a většímu zatížení. „Zelené technologie“ jsou v konečném důsledku iluzí – snažit se environmentální krizi řešit posílením oblasti, která ji iniciovala, je absurdní. Stejně tak Zerzan poukazuje, jak dalece moderní technologie v podobě počítačů, smartphonů a napojení na internet člověka odvádějí od prožitku přírody, ale vlastního těla (které je vlastně také přírodou). Opět zde technika přes zdánlivé přiblížení se k či kontaktu s druhými a světem vede spíše k odpojení od nich. Zerzanova kniha Why Hope? se nicméně nevěnuje tolik samotným principiálním problémům techniky, jako spíše analýze destruktivnosti nástupu industrialismu v Anglii 18. a 19. století (blíže o „technosféře“ Zerzan v přednášce na YouTube:

John Zerzan je sympatický odvahou říkat nepopulární názory i svým jasným postojem proti civilizaci, na které nenechává nit suchou. Současně přes radikalitu a anarchismus nenalezneme v textech výzvy k násilí či revoluci. Zerzan očekává či spíše již eviduje všeobecný kolaps, po kterém bude potřeba se vrátit k původním formám lidského společenství. Problémem ovšem je, že sám tento přechod příliš neřeší, ani otázku, jak případně radikálně omezit světovou populaci, kdyby došlo byť jen k nějakému částečnému kolapsu. To, že stejné území, které uživí tisíce zemědělců, dá obživu jen jednotkám či desítkám lovců, je dostatečně zřejmé.

Zerzanovy eseje každopádně vybízí k zamyšlení, a díky bohatým odkazům vedou čtenáře k prostudování a promyšlení další literatury. Jestli se nám ovšem podaří ještě někdy vrátit k původní formě naší společnosti či zda jsme již tuto příležitost definitivně ztratili, teprve uvidíme. Podle Zerzana pravděpodobně brzy.

Líbí se Vám článek? Přispějete na další?

Částka Kč       Váš e-mail  

---

reklama

---