Ornament a příroda

Vztahy člověka k přírodě byly a jsou značně komplikované a někdy těžko nahlédnutelné. Můžeme se na ně dívat skrze filosofické koncepce, sociologické výzkumy, ale třeba i archeologické vykopávky. Jednou z oblastí, kterou je zajímavé sledovat, je v tomto ohledu umění. Přiblížit pohled na specifický výtvarný projev - ornamenty jako odraz přírody v umění přelomu 19. a 20. století - se pokouší výstava "Po stopách moderny. Tiché revoluce uvnitř ornamentu" v brněnské Moravské galerii.

Měli bychom být ale do jisté míry opatrní chápat umění jako jakýsi jednoduchý odraz lidských názorů či našeho vnímání. Přesto i na něm můžeme do jisté míry sledovat náš historický vztah k přírodě. A to jak vlny zájmu o okolí, tak téměř „vypuštění“ okolní krajiny. Vidíme zde dobře, jak jinak na přírodu hledí věřící monoteista či polyteista, jak jinak člověk 17. století či romantik. I v současném umění můžeme nalézt ozvuk značně protichůdných a složitých vztahů současného člověka k přírodě.

Zajímavou kapitolou využití přírodních motivů, odkazujících k proměňujícímu se chápání přírody (i umění) je ornamentika. Ornament, pokud ho budeme chápat jako nějaký stylizovaný prvek použitý k výzdobě (z lat. ornare – zdobit, krášlit, zpestřit), patří k nejstarším projevům lidské kultury. Vždyť např. rytmizovaný vzor vyrytý do červené hlinky z jihoafrické jeskyně Blombos je datován do doby před 77 000 lety, dlouho před nějakým „napodobivým“ uměním. Jakkoli ornament v některých období pravěku (magdalénién) pak ustoupil do pozadí, objevuje se pak v umění s příchodem velkých zemědělských říší s velkou silou a provází pak člověka prakticky stále. Až umění dvacátého století ho začalo považovat za v podstatě něco překonaného a nadbytečného (viz známý Loosův esej Ornament a zločin).

Ornament přitom v různých obdobích nebyl jenom nějakou vnější a zaměnitelnou dekorací, ale i hlubším výrazem sil vládnoucích ve Vesmíru, ať již to bylo chápáno jako zákony Boží nebo zákony Přírody. Rytmus, umné propletení jednotlivých částí, stejně jako složitá geometrie nemusely být tak odrazem nějakého horror vacui nutícího pokrývat řemeslníky každou volnou plochu stavby, nádoby či šatu, ale i pokusem vyjádřit hlubší zákonitosti.

Ornament jako výraz přírodních sil

Jedním z období, které si ornamentu významně hledělo, byl i přelom 19. a 20. století. Tomu je věnována současná výstava o ornamentice s delším názvem „Po stopách moderny. Tiché revoluce uvnitř ornamentu. Experimenty dekorativního umění v letech 1880–1930“. Výstava je výsledkem dlouhodobého projektu a také jakýmsi doplňkem rozsáhlé publikační činnosti Lady Hubatové-Vackové, v současnosti vyučující na VŠUP v Praze. Ta se snaží ukázat, jak ve zdánlivě „nízké“ oblasti dekorativního umění vznikala celá řada inovací a impulzů, které pak přebíralo i „vyšší“ umění a ačkoli se moderna někdy až zdrcujícím způsobem kriticky vyhradila vůči této oblasti, ve skutečnosti jí vděčí za mnoho.

Co je příznačné pro ornamentiku druhé půlky století, a proč právě toto téma zmiňuji i zde, je její těsný kontakt s přírodou a přírodními vědami. Výstava dobře ukazuje, jak dalece byli výtvarníci, studující tehdy na houfně zakládaných umělecko-průmyslových školách, inspirováni výzkumy a poznatky v přírodních vědách. Studovali podrobně nejen jednotlivá zvířata či rostliny, ale přijímali inspirace i z mineralogie, krystalografie, ale třeba i optiky a fyziky.

Samozřejmě, tato výuka byla vedena často skutečně s cílem zvládnout především perfektně řemeslo, aplikovatelné v průmyslu. Současně na výstavě dobře vidíme, jak studium přírody těmito „průmyslovými“ výtvarníky těsně souviselo s výzkumy tehdejší vědy, ba se s nimi prolínalo. Vždyť na přelomu století to byl v biologii vládnoucí vitalismus, který se domníval, že živé organismy nejsou pouhé mechanismy redukovatelné na fyzikální a chemické děje (jak se v podstatě domnívá dnešní věda), ale obsahují i živou složku, sílu, élan vitale. Celá secesní ornamentika svým způsobem spolupracuje, ba možná i stojí, na této představě. Na jedné straně se snaží i v oněch proslulých secesních, „belgických“, elegantně se vinoucích liniích zachytit tok této síly v jejích vnějších projevech, jak se objevují v přírodních jevech od toku vody přes vinoucí se kouř až po ženské vlasy. Na druhé straně či současně – v umělci samotném, stejně jako v ostatních lidech - tato síla proudí také a výtvarný projev je v podstatě její zhmotnění. Secesní ornamentika není tedy jenom nějakým vnějším dekorem, ale zachycením toku životní síly v nějakém materiálu.

Ale nešlo jen o inspirace vitalismem, ale třeba i mnohem pozitivističtějším výzkumem ovlivněné studium složitých vnějších „estetických“ struktur organismů. A to ať už je interpretoval Darwin jako vzniklé preferováním určité krásy samečků samičkami v rámci pohlavního výběru, nebo interpretované jako ochranné či naopak výstražné zbarvení (Wallace, Müller, Poulton aj.). Vnější vzhled živočichů fascinoval mnohé přírodovědce, takže mu zasvětili celá díla, jako tomu bylo u jednoho z nejvýznamnějších německých přírodovědců vůbec Ernsta Haeckela v jeho Kunstformen der Natur, které se objevují i na výstavě. Ten věřil, že organismy mají jistý ornamentální potenciál, tíhnou k „estetickému“ vyjádření. Jeho precizní a ornamentalizované obrazy různých, zejména jednobuněčných organismů, se pak i staly předobrazem uměleckých provedení – ať už to byl lustr podle jeho medúzy či třeba celý pavilón na světové výstavě podle jeho radiolarií. Obdobně ostatně v našem prostoru uvažoval jeden z našich nestorů botaniky, Josef Velenovský (ten však připomenut na výstavě není), pro kterého byl ornamentální princip přímo evolučním principem, stejně jako třeba darwinovský přírodní výběr. Sám svá díla pak občas doprovázel ornamentálně zpracovanými rostlinnými motivy, byl ostatně podle legend školen v kresbě Mikolášem Alšem. Na vyšší umělecké úrovni se takové prolnutí úvah nad ornamentálností organismů v rámci přírodních věd a uměleckořemeslné činnosti objevuje na výstavě zastoupeném Aloisi Studničkovi, řediteli uměleckoprůmyslové školy v Jaroměři. Ten se do hloubky zabýval i teorií vnímání, napsal ale i např. popularizující knížku jako Divy přírody.

Zajímavým motivem, spojeným zdánlivě překvapivě i s ornamentem, bylo též studium pohybu – bylo to ale využití rytmu a opakování ve variacích, tradičně s ornamentem spojených, která vyústilo jak v různé fotografické experimenty, tak v různá díla výtvarného umění i řemesla od Muchových kreseb zachycujících dekorativnost pohybových křivek po výzdobu textilií. (O spojení ornamentálních struktur a pohybu v současném českém umění jsem psal relativně nedávno v recenzi na tvorbu J. Němce – odkaz viz dole). Umělci, stejně jako vědci, tehdy studovali fyziologii vnímání a optické zákonitosti, jak připomíná jedna z částí výstavy. A vůbec se nedá říci, že by nějak pouze následovali zákonitosti formulované vědci (jakkoli třeba Chevreulův zákon simultánního kontrastu inspiroval mnohé z nich, mj. pointilisty). Právě při tvorbě různých ornamentálních struktur si všimli celé řady jevů, které pak zpracovávala např. Gestaltpsychologie. Další oblastí, kde se prolínalo umění, řemeslo a věda pak neleželo jen v optice a biologii, ale i – jak opět ukazuje jedna část výstavy – ve zkoumání struktur krystalů a vůbec neživé přírody. To přineslo podněty nejen pro užité umění, ale i pro architekturu, a to nejen ve smyslu výzdoby, ale utváření celého chápání prostoru architektury.

Východisko pro současné umění

Tento moment již míří k celkovému směřování výstavy, které jsem již výše zmiňoval. Zkoumání zákonitostí přírody, stejně jako zákonitostí našeho vnímání, aplikované na ornament a dekor totiž přinášelo současně i zásadní změny v umění. Zkoumání zákonitostí barevných kontrastů, stejně jako přírodních rytmů vedlo pak ke vzniku abstrakce, jak to připomínají i různé exponáty výstavy, např. právě Studničkova žáka Františka Kupky, který byl jedním z prvních umělců nalézajících cestu k abstrakci i ve světovém měřítku. I na výstavě, stejně jako v knižní publikaci, Hubatová-Vacková ukazuje, jak některé výsledky, získané při studiu ornamentiky ovlivnily i tvorbu třeba modernistické architektury.

I výtečný architekt (a mimochodem brněnský rodák) Adolf Loos, citovaný již pro svůj průlomový a často zmiňovaný text Ornament a zločin (krátký, vtipný, mimořádně úderný stejně jako mimořádně demagogický esej) ostatně některá svá tvrzení později otupil a především i ve své tvorbě vycházel v různých ohledech z výdobytků tehdejšího dekorativismu a ornamentiky.

Paradoxně tak detailní a přírodními vědami inspirované zkoumání přírody umělci vedlo – ve zkratce –k opuštění (v Evropě) tradičního chápání umění jako nápodoby smysly vnímané přírody a spíše ke snaze o zachycení podstatnějších, hlubších principů této přírody (a stejně tak vytváření uměleckého díla jako svébytného artefaktu, jehož tvorba se neodvozuje z pouze nápodoby přírody vůbec). Obdobně tento trend vedl k dalšímu zkoumání našeho vnímání.

Nechtěl jsem psát klasickou recenzi na výstavu, kde byste nalezli kompletnější výčet umělců a jejich děl. Rámcově snad jen zmíním, že výstava je sice založena na dílech dekorativního umění z let 1880-1930, současně ji vhodně doplňují i dvě zcela současná díla skupiny Komplot (digitálně animovanou proměnlivou rozetu na podlaze a video „ornamentalizující“ pohyb akrobata), stejně jako tvůrci výstavy bíle překreslené ornamenty a přírodní motivy na černých dekoracích ve většině expozice. Výtvarná díla od kreseb po keramiku se současně doplňují s dekorativní krásou přírodnin, jako jsou třeba motýli.

Výstavu pak provázejí ke každé sekci úvodní texty, které osvětlují rámcově každé z témat, kterému je oddíl věnován (např. I. Ornament v prostoru, II. Vitální síla rostlin a věčný rytmus přírody v mikroskopu, III. Krystalický ornament a zvířecí struktury atp.) Zde by možná u jednoho panelu zasloužily drobné korekce právě některé odkazy na přírodní vědy. Např. mikroskop se určitě ve vědě nepoužíval až od roku 1830. Jeho významné použití najdeme již ve století 17., z kterého pochází i celé řady výtvarně zajímavých kreseb zejména hmyzu, ale i rostlin, včetně prvního zobrazení buňky (Hooke).

Také tvrzení „V návaznosti na tehdy aktuální Darwinovu vývojovou teorii dekoratéři s oblibou studovali i evolučně „starou“ vegetaci: vodní řasy, mechy, přesličky, kapradiny.“ by stálo za úvahu. Kolem přelomu století bylo příjímání Darwinovy teorie naopak spíše v útlumu a zájem o „starou“ vegetaci jednak mohl vyplývat ze zcela nedarwinovských, ale přesto evolučních starších konceptů (Lamarck, Treviranus, Oken), stejně jako z důvodů samotné ornamentálnosti a geometričnosti některých těchto organismů (řekněme, řasa krásivka je podstatně více podobná ornamentu než leckterá vyšší kytka).

To jsou však drobnosti, celkově výstava působí jako zajímavý celek nabízející nejen potěšení oka, ale i řadu podnětů pro přemýšlení nad vývojem umění i nad „výtvarnými“ strukturami samotné přírody. Je další dobře připravenou výstavou Moravské galerie, která se odvažuje i výstav, které se neomezují na vystavení výtvarných děl, ale zamýšlejí se nad širším kontextem jejich vzniku, nebo vůbec přinášejí různé netradiční kurátorské pokusy (Obrazy mysli/ Mysl v obrazech).

---

reklama

---