Ekologická krize a její filosofické souvislosti

Co může znamenat současná ekologická krize pro filosofii a co může filosofie udělat pro překonání této krize? To jsou hlavní otázky, jimiž se ve své knize Filosofický význam současné ekologické krize zabývá Rudolf Kolářský.

Filosof Rudolf Kolářský se již několik desetiletí věnuje bádání v oblasti etiky a filosofie životního prostředí. Před rokem 1989 například jako člen Ekologické sekce Biologické společnosti Československé akademie věd, dnes coby vědecký pracovník Filosofického ústavu Akademie věd České republiky. Jeho kniha Filosofický význam současné ekologické krize vychází z textů, které publikoval v rozmezí let 1992 až 2008 v různých odborných časopisech a sbornících v Česku i na Slovensku. Některé z nich byly pro potřebu knižního vydání dodatečně upraveny, jiné vycházejí v takřka nezměněné podobě. Z tohoto důvodu se kniha nemůže vyhnout jistým redundantním prvkům, například opakovaně se vyskytujícím definicím antropocentrismu, který je vlastně spolu s biocentrismem (ekocentrismem) hlavním předmětem autorova zájmu. Na druhou stranu jsou ale všechny texty svázány jasně vymezeným tématem a navzájem se doplňují.

Jednotlivé kapitoly v knize spojují především dvě otázky: co může znamenat současná ekologická krize pro filosofii a co může filosofie udělat pro překonání této krize. Kolářský proto nejprve vyjasňuje rozdíl mezi ekologickým problémem a ekologickou krizí. Ekologický problém chápe jako újmu, jíž strádají všichni obyvatelé Země, tedy ne jen lidé, a která vznikla v důsledku nepříznivých zásahů do životního prostředí. Pojem ekologická krize pak podle něj vyjadřuje daleko závažnější situaci, kdy živé bytosti čelí bezprostřednímu ohrožení vlastní existence. A zatímco problém lze ještě řešit, v krizi je možné jedině obstát a tak ji i překonat. Podle autora lze současnou globální ekologickou situaci označit za ekologickou krizi, neboť tento výraz „vyjadřuje historickou situaci, v níž civilizace ohrožuje sama sebe tím, že pustoší Zemi“. Ekologická krize rovněž, kromě urychleného hledání možností, jak jí čelit, představuje výzvu k reflexi v současných sociálních a humanitních vědách, jež prý dosud nedostatečně zohledňují ekologické aspekty lidského života. Rudolf Kolářský sice upozorňuje, že ekologických krizí bylo již v dějinách lidstva více, ale zároveň dodává, že ta současná se od nich kvalitativně liší, a to především tím, že má globální charakter a může tak být poslední krizí lidstva vůbec.

Ekologickou krizi jakožto výzvu k reflexi ve společenských vědách lze chápat především skrze uvažování o místě člověka ve světě: nejsme totiž jen součástí lidského společenství, ale též širšího společenství všech obyvatel planety Země. Konkrétně ve filosofii pak lze rozlišit dva proudy, které se s touto novou mravní citlivostí pokoušejí vyrovnat. První a většinově zastávaný tvrdí, že lze nalézt oporu pro objasnění této nové situace již ve stávajících filosofických koncepcích. Oproti tomu se však objevují i názory, byť menšinové, že současná ekologická krize a vše, co vyvolává, je do té míry jedinečné, že je třeba vypracovat koncepci zcela novou. Rudolf Kolářský dokumentuje tyto dva proudy na příkladech autorů J. Passmora a E. C. Hargrova. Při rozboru druhého, menšinového směru pak dle mého správně připomíná, že ve filosofii samozřejmě stále zůstávají otázky a problémy, jejichž řešení se zcela obejde bez přihlédnutí k současné ekologické krizi a že to přesto filosofii nikterak nediskvalifikuje. V tom ovšem tkví skryté nebezpečí zastánců zcela nové filosofické koncepce reagující na aktuální ekologickou situaci – směry, které by tuto situaci nezohledňovaly, by mohly být snadno jenom na základě toho z oborového diskurzu vyřazeny.

V knize se nachází i stručná kapitola pojednávající o praktickém uplatnění etiky životního prostředí v rámci mezinárodních dokumentů z kategorie tzv. měkkého práva – různých deklarací, chart či zpráv – stockholmskou Deklarací o životním prostředí člověka z roku 1972 počínaje a o třicet let mladší Johannesburskou deklarací o udržitelném rozvoji konče. V těchto dokumentech evidentně v čase sílí důraz na neantropocentrickou etiku, což lze koneckonců vyčíst i ze samotných názvů jednotlivých dokumentů. Ve Stockholmu se ještě zdůrazňuje „životní prostředí člověka“, v Johannesburgu jde především o „udržitelný rozvoj“ a tedy i odpovědnost „vůči širšímu společenství života“.

Samostatné dvě kapitoly v knize jsou věnovány etickým koncepcím P. W. Taylora a A. Naesse. U prvního z nich se autor zaměřuje na jím vypracovanou biocentrickou koncepci etiky. Jádrem Taylorova biocentrismu je přesvědčení, že lidstvo je integrální součástí biosféry, že každý organismus je neopakovatelným jedincem a že proto lidé nejsou těmto ostatním živým tvorům nadřazeni. Toto pojetí etiky životního prostředí je analogické k etice mezilidských vztahů, jež je založena na úctě k lidské bytosti; zde jde právě o úctu k přírodě ve smyslu úcty k živé bytosti. Taylorův biocentrismus má však i své jedno velké omezení – programově se vyhýbá vztahu lidí k domestikovaným zvířatům a kulturním rostlinám.

Je ovšem možné podle této etiky žít? Jak řešit morální konflikty, kterým se pochopitelně nemůžeme vyhnout, protože náš život probíhá vždy na úkor životů jiných organismů? Taylor k tomu vypracoval řadu zásad, podle nichž se lze v běžném životě rozhodovat: nepůsobit zbytečné zlo, při konfliktech dávat přednost základním zájmům, tedy těm, jež jsou spjaty se zachováním a smysluplným rozvíjením lidského života, nahrazovat zvířatům a rostlinám způsobenou újmu a ještě několik dalších. Opomíjení vztahu lidí a domestikantů ovšem znamená, že vlastně žádnou etiku pro praktický život nevytvořil, neboť právě s nimi se v praxi střetáváme nejčastěji.

Hlubinná ekologie A. Naesse je velmi dobře známa, a to také díky několika jeho textům, které byly přeloženy do češtiny, a proto zde budu jen velmi stručný. Arne Naess prosazuje názor, že k překonání aktuální ekologické krize je nezbytná hluboká, radikální přeměna lidské společnosti, především její hodnotové hierarchie. Podle něj se nelze domnívat, že řešení problémů mohou nabídnout dosavadní instituce, které jsou založeny antropocentricky. Naess však nepostuluje nějaký jasně definovaný filosoficko-etický koncept. Právě naopak, každý jednotlivec, který se shoduje se základními principy jeho hlubinné ekologie, může hledat svou vlastní cestu k jejich uskutečňování, a to například v závislosti na vlastních kulturních či náboženských kořenech. Hlubinná ekologie takovou náboženskou a filosofickou rozmanitost přímo podporuje, důležité totiž je, aby se jedinec ve svém vlastním světě vybudovaném na jejích principech dobře a přirozeně cítil.

Ve zbývajících kapitolách se pak Rudolf Kolářský věnuje především vztahu antropocentrických a neantropocentrických koncepcí filosofie životního prostředí. Antropocentrické i neantropocentrické koncepty se například podle jednoho z teoretiků shodují v tom, že činy, jimiž člověk brání sám sebe i jiné lidi proti útoku, který ohrožuje život, jsou přípustné i tehdy, když nutně vedou k zabíjení živočichů a rostlin; podobně je tomu v případě činů, které vedou k zajištění základních životních potřeb.

Oba koncepty se však za určité podmínky shodují i v tom, že naopak činy, které vedou k zajišťování potřeb, jež za základní označit nelze, jsou za předpokladu, že ohrozí zvířata a rostliny, nepřípustné. Z antropocentrického hlediska je však nezbytné v tomto případě jinak definovat lidskou nadřazenost v rámci biosféry. Naše výjimečné postavení musí být nově dáno tím, že i ostatní organismy mají svou vlastní, i když hierarchicky odstupňovanou hodnotu. Tímto způsobem lze například poměrně dobře usmířit oba na první pohled zcela rozdílné etické programy. Podle autora knihy například navíc platí, že do důsledků domyšlený biocentrismus přechází pozvolna v nový typ antropocentrismu, neboť jenom člověk je schopen pečovat o životní prostředí Země a uchovávat rozmanitost pozemského života, což na něho nově klade velmi vysoké nároky a staví tak na výjimečné místo v rámci biosféry.

Na druhou stranu autor upozorňuje i na situaci, v níž antropocentrismus a například biocentrismus neoznačují dva rozdílné filosofické koncepty, nýbrž rovnou dva protikladné životní postoje. Jde o otázku, zda lze mluvit jménem ostatních živých organismů. Pro neantropocentricky orientované směry je to samozřejmě zcela přirozené, avšak pro antropocentrismus jen stěží pochopitelné. Kolářský ukazuje, že je to právě konfrontace s ekologickou krizí, díky níž lidé začínají nově rozumět přírodnímu prostředí. To již není jen pouhým samozřejmým předpokladem naší existence, nýbrž se ukazuje jeho nesamozřejmost a zranitelnost. Člověk, který je zasažen hloubkou současné ekologické krize, totiž podle autora knihy obvykle dospěje k tomu, že za přírodu nelze nemluvit a že mluví-li za přírodu, mluví též za sebe.

V závěru knihy se Rudolf Kolářský vyjadřuje k otázce, zda aktuální ekologickou krizi lze chápat i jako krizi filosofickou. Připouští, že filosofické koncepce inspirované právě ekologickou krizí tvoří pouze okrajový proud současného filosofického myšlení, ovšem zároveň se ptá, zda v situaci, kdy lidé vážně ohrožují pozemskou přírodu, a tím i sami sebe, je možné, aby takováto krize byla jen okrajovým filosofickým tématem.

Navzdory skutečnosti, že se v případě této knihy jedná o výběr z autorových již dříve uveřejněných textů, je nezbytné její vydání přivítat, a to třeba již jen proto, že jsou díky ní tyto texty zájemcům mnohem přístupnější. Další důvod lze spatřovat v tom, že knihy z oblasti etiky životního prostředí, především pak překlady kvalitních zahraničních děl, u nás téměř přestaly vycházet. Například překlady textů z hlubinné ekologie byly vydávány hlavně v 90. letech. Kniha Rudolfa Kolářského společně s též nedávno vydanou publikací Marie Skýbové Etika a příroda vrací téma ekologicky fundované filosofické reflexe současného světa zpět do veřejného prostoru, byť zajisté jen do jeho úzce vymezené části. Ale i to se cení.

---

reklama

---