Peter Matthiessen – skvělé reportáže z přírody, ale taky soud s FBI
 |
|
|
Americký spisovatel Peter Matthiessen při autorském čtení na Festivalu spisovatelů Praha 2010.
|
|
| Foto: Jan Stejskal/Ekolist.cz |
Vlídný stařec (*1927) s hlubokým hlasem během svého života posbíral nepočítaně dobrodružných zkušeností. Pochází z dobře situované rodiny z amerického státu New York, studoval univerzitu v Yale a právě tam ho jeden z profesorů přesvědčil k práci pro CIA. S ní se dostal do Paříže, kde byl jedním ze spoluzakladatelů literárního magazínu The Paris Review. Za práci pro CIA, kterou opustil v roce 1953, se prý dodnes hluboce stydí. Zatímco náklonnost k politické levici u něho převážila až během práce pro CIA, přírodu měl rád od dětství: "Vyrůstal jsem v lesích a vždycky jsem se hodně zajímal o ptáky, hady atd.," řekl Matthiessen Ekolistu při své návštěvě Festivalu spisovatelů Praha. "Můj táta byl lovec a my s bráchou jsme léta taky lovili a rybařili. Později jsem se na to vykašlal, prostě jsem si najednou řekl, že už to stačilo – ale spoustu let jsem lovil a při tom jsem se naučil znát divoká zvířata, ale i jejich propojení s krajinou, s vodou, zjišťoval jsem, co jedí, fascinovalo mě, jak to celé funguje. Proto jsem pak taky navštěvoval biologické kurzy, ornitologii, mořskou biologii, všechno možné. Můj bratr se dokonce stal mořským biologem."
Matthiessen se tak celý život věnoval nejen psaní tzv. beletrie, ale i reportážních nebo dokumentárních knih o přírodě a o životě původních obyvatel. Jeho Wildlife in America z roku 1959 byla jednou z vůbec prvních publikací, které podnítily širší hnutí za ochranu přírody a životního prostředí. Milovníci přírody ale znají spíš reportáž Sněžný levhart, v níž porozumění přírodě spojil se svým dalším celoživotním směřováním – zen buddhismem.
Sněžný levhart zachycuje několikatýdenní cestu do Himálaje v roce 1973, k níž Matthiessena pozval světoznámý terénní biolog George Schaller (GS). "Zeptal se mě, jestli bych se k němu nechtěl připojit na expedici do severozápadního Nepálu, kde chce až u tibetských hranic studovat bharaly, himálájské modré ovce. Chtěl si potvrdit vlastní hypotézu, že tato zvláštní "ovce" odlehlých horských oblastí je vlastně spíš koza a nejvíce se podobá dávnému společnému předku ovcí a koz ... U gönpy Še, "Křišťálového kláštera", je prý bharalů spousta a snadno se pozorují, protože tamní buddhistický lama lidem zakázal, aby je rušili. A kde je hodně bharalů, bude pravděpodobně i nejvzácnější a nejkrásnější z velkých koček – levhart sněžný. GS věděl kromě sebe už jen o jednom člověku ze Západu, kdo v posledním čtvrtstoletí viděl v přírodě himálajského levharta sněžného; už jen naděje na spatření tohoto téměř mýtického zvířete v zasněžených horách byla pro celou cestu dostatečným důvodem," píše Matthiessen v úvodu své knihy. Vydal se tak na mimořádně náročnou, zároveň ale naplňující výpravu – putování do téměř nepřístupné země Dolpo, která po okupaci Tibetu Čínou zůstala poslední enklávou původní tibetské kultury, pro něj bylo i cestou duchovní. Nádherné popisy přírody se v knize střídají s pozorováními zvířat, se setkáními s místními obyvateli, ale taky s mnoha odbočkami ke kulturní historii oblasti a východního myšlení vůbec. Jde o dílo silně osobní, což je na několika místech ještě umocněno vzpomínkami na první Matthiessenovu ženu, která podlehla rakovině necelý rok před výpravou.
Co se týká vlastního textu knihy, někomu by možná mohly připadat příliš monotónní pasáže dokumentující cestu horami, jinému části, v nichž se Matthiessen věnuje duchovním otázkám. Ještě dalšímu možná nesedí někdy trochu sebestředná Matthiessenova osobnost. Z mého pohledu je knížka vyvážená velmi dobře a autor dokázal najít správnou míru mezi věcností a vzletností. Při vyprávění se přitom nevyhýbá ani vyloženě environmentálnímu ladění: "V místě, kde ve sluncem prosvíceném mlžném oparu plachtí bílý sup, se objevuje vzrostlý les protkaný stužkami vodopádů. Vesnicí nás doprovází chlapec, který buší do úzkého bubínku; na hlavě má slušivý klobouček, na sobě krátkou košili, vestičku a pak už nic. Jednoho dne ten kluk spolu s ostatními tenhle les zničí; jejich strmá políčka pak v dešti zerodují a přívaly vody do řeky smyjí tenkou vrstvu půdy, která potom ucpe zavlažovací kanály na úpatí hor, takže v monzunu pak budou po celé zemi v nížinách záplavy." Důležitější pro Matthiessena však zůstává duchovní rozměr:
"Mám pocit, jako by mně lama dal pořádnou herdu. Děkuju mu, ukláním se a zlehka našlapuje scházím do údolí; pod bundou mi září složený modlitební praporek. Čaj s máslem a větrné obrázky, Křišťálová hora a bharalové tančící na sněhu – to přece úplně stačí.
A viděl jsi tam toho sněžného levharta?
Ne! Není to skvělé?"
Stejně jako celý život zdůrazňoval nutnost ohlížet se na přírodu, bral se Matthiessen i za práva severoamerických indiánů a dalších domorodých obyvatel planety. Ve svém slavném románu Hráči na vinici Páně (kromě Sněžného levharta jde velmi pravděpodobně o jedinou knihu, která byla přeložena do češtiny) líčí krutý střet mezi bělošskou a indiánskou kulturou v amazonském pralese. Kvůli knize In Spirit of Crazy Horse musel dokonce čelit žalobě. Obhajuje v ní indiánského aktivistu Leonarda Peltiera, jenž byl odsouzen za vraždu dvou agentů FBI v rezervaci Pine Ridge v americké Jižní Dakotě, ačkoli ta mu nebyla nikdy prokázána. "Když vyšla moje kniha o tomto případu, čelil vydavatel spolu s autory žalobám pro pomluvu, přičemž guvernér Jižní Dakoty požadoval jako náhradu škody 25 milionů dolarů a agent FBI dalších 24 milionů," uvedl Peter Matthiessen v MfDNES v textu, kterým se vyjádřil ke svému ocenění za svobodu projevu. "Po osmi letech byly obě žaloby zamítnuty – velké vítězství pro svobodu projevu, nikoli však pro Peltiera, který byl odsouzen ve svých 27 letech a už 33 let zůstává za mřížemi, přestože byly ministerstvo spravedlnosti i FBI pod silným tlakem požadujícím obnovu procesu. Pokud Peltier nedostane od prezidenta Obamy milost, ve kterou doufá, tento starý a nemocný člověk ve vězení zemře, především zásluhou nikdy nekončící pomstychtivosti FBI."
I když Matthiessen důsledně bojuje za práva indiánů, rozhodně netrpí iluzemi, které si o nich vytváří část bělošské společnosti: "Jeden můj indiánský přítel mi vyprávěl o svém příteli, taky indiánovi, jak zastřelil jelena. Zvíře se skácelo, jako kdyby bylo mrtvé, ale ve skutečnosti nebylo – za chvíli se zase postavilo na nohy, ale nevědělo, co se sebou dělat, bylo naprosto zmatené. Ten indián ho chytil za paroží, raněné ho vedl asi míli daleko a až tam ho teprve opravdu zabil – nechtěl se s ním totiž celou tu cestu táhnout. Indiáni mají blízko k přírodě, ale lidé o nich mají hrozně sentimentální představy," vyprávěl Ekolistu a pokračoval: "Mezi indiány mám spoustu přátel, že by to ale všichni byli báječní lidé, to se tedy říct nedá. Jsou prostě stejní jako běloši, někteří jsou fajn, jiní ne, někteří mají skvělý smysl pro humor, jiní ne. Někteří vůbec nemají starost o životní prostředí, někteří ano. Dnes už mnoho indiánů žije ve městech nebo bělošským způsobem života, a ti respekt k přírodě ztrácejí. Lidé žijící tradičním způsobem ale tenhle respekt stále mají, a to platí skoro všude – nejen v Americe, ale i v Asii, Africe ... Oni totiž cítí sounáležitost s přírodou, nevydělují se z ní a sami sebe vidí v jednotě s okolním prostředím."
Jednota je vůbec pro Matthiessena, jinak zenového mistra, ústřední myšlenkou. "Pokud existuje bůh, tak to není nějaký bělovlasý stařec na nebesích, ale prostupuje vším, i vámi, my všichni jsme manifestací stvoření a jednoty. To zcela souzní s pohledem indiánů na svět. Zen zdůrazňuje soustředění na "teď". Když pozorujete divoká zvířata nebo třeba posloucháte hudbu, jde vlastně o součást toho samého. Když se soustředíte na každý moment svého života, chováte se vlastně duchovně, protože jste opravdu "uvnitř", nádech za nádechem, okamžik za okamžikem ..."
reklama
