Na lodi s veselými dementy
Ještě v knize Krajina a revoluce v roce 2005 Jiří Sádlo varoval: „Slyšíte-li slovo příroda, přirozenost, sahejte po pistoli. Nemusíte ji vždy použít, přece si tyto pojmy nevyškrtneme ze slovníku, ale buďte ve střehu.“ Budiž mu ke cti, že se svým dalším psaním snaží přirozenou zkušenost rehabilitovat a ukázat, jak s těmito slovy zacházet správně. Důsledně se o to pokusil ve své loňské, těžko zařaditelné knize Prázdná země, která se v prosinci dokonce vyšplhala mezi nejlepší knihy roku 2007 v tradiční anketě Lidových novin. Oceňována byla především pro své poetické kvality, což je v podstatě oprávněné – dvě základní charakteristiky poezie (přítomnost nádherných obrazů a zároveň zcela nesrozumitelných míst) totiž bohatě naplňuje. Když už ale kniha získala takovou pozornost, bylo by škoda přehlédnout její zásadnější poselství: Věda se snaží zastírat, že kýžená vědecká objektivita vyrůstá ze subjektivních, tedy do určité míry nejistých a proměnlivých základů. Přístupy, které na tuhle hru nepřistoupily, jsou z vědy vyháněny. Jak ale tvrdí Sádlo, skutečnou jistotou může být spíš přirozená, každému dostupná zkušenost. A právě tohle jasně vyslovuje ve sborníku EDO: „Pokud se základní citlivostí (pro přírodu) myslí přirozená zkušenost, a pomocné údy k rozvíjení jsou pak umění a věda, je všechno v nejlepším pořádku.“
Docela tím zapadá mezi další autory sborníku, z jejichž příspěvků je rovněž cítit přesvědčení o značné proměnlivosti a rozporuplnosti světa i našich náhledů na něj. Přirozenost je tady představována především jako něco, co nabourává zaběhané struktury myšlení (často vědeckého), co není možné jen tak lapit a vyjádřit, co se skrývá a vzpírá popisu. Pro sborník je tak charakteristický trochu provokativní, vzbouřenecký étos. To je dáno jednak tím, že někteří z autorů holt rádi trochu provokují, důležitější ale je, že podvratnost jednotlivých textů pramení spíš z přirozeně (pistole můžou zůstat v klidu) neotřelého myšlení jejich autorů. Václav Bělohradský takový postoj hodnotí veskrze kladně: „Nepotlačitelná lidská vzpurnost vybuchující nepředvídaně ‚zde a nyní‘ proměňuje svět v místo, v němž lze žít … Ne jedna vítězná revoluce, ale stovky drobných akcí osvobozují. Vzpoura nikdy nevítězí, jen přispívá k celkové odolnosti lidského rodu, její hrdinové se navždy vpisují do naší paměti, a připravují tak únik z každého budoucího poddanství.“
Protože autoři jako Komárek, Cílek, Keller nebo Zrzavý si bez problémů dokážou najít cestu ke čtenářům i pomocí masových médií, upozorním tady ještě na jiné jméno, jemuž něco podobného nehrozí. Je jím Zdeněk Kratochvíl. V přepisech svých tří přednášek je velmi hloubavý, patřičně rozkladný a snad nejlíp ze všech ve sborníku naplňuje tezi Václava Bělohradského: „Kdybychom my, západní filozofové, měli říct, co vlastně děláme, tak je to toto: Ztěžujeme lidem zobecňování.“ Pro environmentálně laděného zájemce je z Kratochvílových textů ve sborníku asi nejzajímavější ten, ve kterém se ptá, zda je hodnota přírody nadlidská, nebo určená lidmi. Nemá cenu a ani není možné ho tady shrnout několika myšlenkami, protože jeho půvab tkví právě v mnoha odbočkách a souvislostech, jež Kratochvíl postupně vyjevuje a ozřejmuje. Přesto uvedu aspoň pár volných citátů z přednášky a z následující diskuse: Abychom něco vnímali, musí to být aspoň pro nás hodnotové. Emoce, to je život v přirozenosti. Musí se s nimi ale zacházet opatrně, protože k nim patří, že mnohé jsou ve vnitřních protikladech. Mají zvířata rozum? A jak by mohla, když jsme si ho definovali jako to, co máme jenom my lidé? Svůj vlastní vztah k celku světa mají nejen lidé, ale i veverky nebo šutry. Všichni nějak společně podpírají svět. Ne jen člověk. Všechny bytosti.
Součástí sborníku je i dokumentární film Tomáše Škrdlanta Hledání ekologického myšlení, který atmosféru ekologických dnů a slova, která na nich zazněla, zachycuje obrazem. Úspěšný je částečně. Třeba hloubavé přednášení Zdeňka Kratochvíla vyznívá lépe v knize, naopak jiskřící diskuse Jana Zrzavého s Václavem Bělohradským o lesích nebo o apokalypse (Jan Zrzavý zjednodušeně: kšeftováním s apokalypsou se živí spousta lidí, žádná apokalypsa ale ve skutečnosti není a svět je v pořádku; Václav Bělohradský zjednodušeně: apokalypsa není konec, ale schopnost myslet na konečný smysl příběhu, který žijeme, díky čemuž můžeme najít odvahu postavit se proti některým okamžikům onoho příběhu) jsou dobře zachyceny právě ve filmu. A venkovní přednášku Jiřího Sádla o kytkách v Litovelském Pomoraví, tu by jako text snad ani nemělo cenu tisknout – zato v obraze je vděčná. Disk s filmem je podobně jako sborník obalen do kartonu a tohle šetrné zpracování jim oběma sluší. Slabou stránkou sborníku je však poněkud nedbalá redakce textů, v nichž jsou nejen překlepy, ale sem tam se ztratila dokonce celá slova. V knize taky chybí shrnující ediční poznámka, která by řádně vysvětlila, kde byly některé texty původně publikovány (například Bělohradský v Salonu, texty Davida Storcha a Jiřího Zemánka v Ekolistu atd.). Možná je ale tento nedostatek jen jakýmsi praktickým důsledkem zjištění, že chaos je stejně životodárný jako řád, jak ve filmu říká Zdeněk Kratochvíl.
Žádná z výtek každopádně nemůže nic změnit na skutečnosti, že sborník je plný zajímavých náhledů nejen na přírodu a na ochranu životního prostředí, ale na současné myšlení vůbec. Dá se přitom očekávat, že podobně pestré budou besedy na ekologických dnech i letos. Hlavní diskusní víkend je naplánován na 18.–20. dubna a mluvit se bude hlavně o smyslu lidských zásahů do genetické výbavy živých organismů a o lidské svobodě.
 |
 |
 |
|
||
Tento článek je převzat z tištěného Ekolistu 04/2008.
reklama
