Mír s Komárkem
České publikum se s texty tohoto přírodovědce mohlo seznámit brzy po jeho návratu z rakouského exilu v roce 1990. Během následujících let vydal několik knížek odborných, dvě sbírky básní a v loňském roce představil svou povedenou románovou prvotinu. Především ale zásoboval nejrůznější periodika postřehy esejistickými. Ty z let 1998-2001 nyní najdeme v Míru s mloky.
Výchozí bod Komárkových úvah není třeba nějak dlouze objevovat. Klíč leží u Adolfa Portmanna. Stejně jako on považuje i Komárek za podstatnou vlastnost organismů to, jak se jeví navenek, a snaží se proto přistupovat k jevům s co možná nejmenší předpojatostí. V Komárkovi má tak české prostředí velkého obhájce prvního dojmu. "První dojem je vždycky mocný a z jistého hlediska v podstatě správný," říká. "Uvěříme-li Portmannovu výroku o tom, že vnější vzhled živých organismů je nejlepším vyjádřením jejich přirozenosti, pak i první dojem ze země či krajiny má o její povaze významnou výpovědní hodnotu," můžeme si přečíst jinde. Nejde tu přitom o čistě fyzické krajiny, Komárek se stejným gustem putuje i po ruinách našich duší. Záznamy z cest do Číny (ta prý znamenala radikální převrat v autorově životě i myšlení), Turecka či Irska jsou tak v knize následovány výlety do literární historie a "reportážemi" někde z pomezí sociologie, antropologie, psychologie, filozofie atd. Nad vším se vznáší přízrak rodné biologie, která se stává hlavním tématem textů z konce knihy. On Portmannovi uvěřil a taková "nevědeckost" je velmi osvěžující.
 |
|
| Obálka knihy Mír s mloky | |
| Repro: EkoList
|
Za výjimečností esejů stojí hlavně Komárkův neobyčejný pozorovací talent, stejně neobyčejná zvědavost a také dar bavit se psaním. Své nadšení pro poznávání přitom Komárek dokáže přenést na čtenáře a probouzí v něm chuť objevovat jiné souvislosti a nové náhledy - a kochat se těmi, ke kterým dospěl (to je velmi patřičné slovo) on sám. A ke všemu je to celé ještě vtipné.
Pro ochránce životního prostředí a ekologické aktivisty je Stanislav Komárek nepochybně autorem rozporuplným. Slyne náklonností k živé přírodě (velkochovy hospodářských zvířat například pokládá za strašáka naší doby), zároveň ovšem neváhá dát ekologická hnutí do souvislosti s vyvražďováním milionů lidí v Kambodži (nelze tu nevzpomenout na leták ODS k posledním volbám, v němž občanští demokraté v pasážích věnovaných ochraně životního prostředí také strašili utrpením milionů lidí. Zatímco u politické strany nejsme na pochybách, u Komárka bůh suď, zda jde o extrémní případ jasnozřivosti, nebo poťouchlosti). Lidé, kteří proti ničení životního prostředí protestují, jsou v Komárkových úvahách často jakýmsi předvojem hromadného zabíjení a válek. Těžko říct, proč ochranáři u svých kritiků vyvolávají tak "paranoidní" myšlení (a zda na něm není něco pravdy - je dobré nezapomenout, že Komárek má rád nadsázku a leckdy postřehy zveličuje, aby tak lépe vynikly rysy, na které chce upozornit).
Hledání neotřelých souvislostí je jedním z největších kladů knihy - hezká je například poznámka o svatém Kutbertovi, který se už někdy v 6.-7. století zabýval ochranou přírody, a Komárkovo doporučení, aby se stal patronem ekologických aktivistů, nemusí být bráno jako pouhý bonmot. Podobně myšlenka, že by Praha mohla být díky svým parametrům vyhlášena přírodní rezervací, má jistě něco do sebe.
Někdy ovšem taková snaha vede k pominutí souvislostí zřejmých a postřehy pak působí nepatřičně. Komárka například udivuje, "kolik lidí euroamerické kultury má za základní životní obsah profesionální "protestantství" a cestují tu tam, tu onam, aby demonstrovali. Nepozorují, že tím k MMF (a Světové bance) definitivně patří, stávají se jejich součástí." To je jistě zajímavý pohled, v úvaze už ale nějak nezbyl prostor na fakt, že k MMF a Světové bance "definitivně patří a jsou jejich součástí" nejen demonstranti, ale většina obyvatel této planety včetně profesora Komárka, protože obě organizace svými penězi prostřednictvím státních rozpočtů financují (na druhou stranu ale uznejme, že starosti, kdo koho platí, jsou pro esejistu zaměřeného na vnější stránku věci přece jen příliš skrytou vrstvou skutečnosti).
Podobně nad poznámkou o železnici jako "parazitujícím sektoru" člověku maně proběhne myslí, zda není parazitujícím sektorem třeba celý venkov, a zda by tedy nebylo dobré ho raději zrušit. Komárek je také velkým obdivovatelem volnosti, u tak pronikavého ducha by ale člověk přece jen čekal i smysl pro stinné stránky jejího vzývání. Že se vynucování "volnosti" příliš neliší od vynucování "pravidel", zůstává mimo reflexi. Co všechno si ve "svobodné" společnosti, která je na útěku před právníky, musí člověk nechat líbit, by přitom vydalo na pár pěkných zamyšlení. Komárek sice několikrát píše, že člověk současný je v podstatě nevolníkem, v jeho pojetí ovšem jako by protest proti tomu vždy musel vést k nějakým krvavým koncům. Sám říká, že by se nerad dočkal vítězství "ducha" nad "hmotou", šanci pro běsnící dnešek však nevidí v zavádění nějakých vnějších, "hmotných" pravidel, nýbrž v ozdravění našeho duševního prostředí. To se promítá i do jeho nechuti psát o aktuálních událostech. Získává tím odstup, někdy ale jako by byl až moc nad věcí a hrozilo mu sklouznutí k příliš obecným frázím (například jeho větu "Co se týká znečišťování životního prostředí, nelze zpochybnit, že technologický pokrok jeho stav výrazně zlepšil", která se nedávno objevila v Respektu, můžeme klidně říct v opačném významu a pravdivá bude asi tak stejně). Aby však bylo jasno, tyto poznámky je možné brát pouze jako drobné výtky, které nemají zpochybnit hodnotu celé knihy. Nejde totiž o to, že by nějak "křivil" skutečnost. Spíš je dobré si uvědomit, že každé myšlení má cestičky a místnosti, do kterých se nepouští. A zdůrazněme, že Komárek jich nechává stranou jen velmi málo. Tím je přinejmenším v Čechách výjimečný, a to je jeden z hlavních důvodů, proč bychom jeho eseje měli číst.
Takové vytrhávání vět z kontextu, jaké jsme předvedli v minulých odstavcích, by on sám asi příliš neuvítal. Je si totiž dobře vědom nejednoznačné povahy věcí a několikrát na ni upozorňuje. Už proto je pravděpodobné, že na jiném místě knihy, v jiné eseji, možná i v jiné knize je leckterá vyostřená formulace podána z úplně opačného pohledu. Taková argumentační svoboda není důsledkem nějaké nepevnosti v názorech, ale radosti z přemýšlení a krajní nechuti k jeho omezování z jakéhokoliv směru. Svět skutečně zároveň nenávidíme i milujeme a podle toho, z které strany na něj pohlédneme, o něm budeme i vyprávět. Vede nás to k určitému nadhledu nad jeho protivnostmi a hnusy a snad i k porozumění jeho kráse. Svět je totiž svou nejvnitřnější povahou žert, v některých aspektech žert špatný, jak říká Komárek. "Jen takto se k němu můžeme vztahovat adekvátně, ať už pobaveným pousmáním nebo otevřeným výsměchem. (…) Jediným skutečným hříchem může paradoxně být braní světa i sebe sama vážně." Zlatá slova.
Recenze je převzata z tištěného EkoListu prosinec 2003
reklama
