Poprvé jsme pozorovali šimpanze smrtelně útočit na gorily

Nikoliv jedno, ale hned dvě smrtelná střetnutí, při nichž šimpanzi napadli gorily, popsala nová studie. Je to vůbec poprvé,co se podařilo tuhle „válku“ mezi primátky reálně pozorovat! A to ačkoliv o možné existenci podobných konfliktů se tušilo… Z Planety opic byste si mohli myslet, že ve zvířecím světě panuje altruismus, vedle kterého i Matka Tereza působí jako vražedná bestie. Opak je však jaksi pravdou! Jak nedávná tuzemská „kauza“ čapího mláděte zabitého jeho čapími rodiči, tak i nynější report o nájezdu šimpanzů na gorily připomíná, že svět přírody je často vlídný a milý jako toaleťák z brusného papíru. Pojďme si proto popsat, co přesně vědátoři při opičím konfliktu pozorovali!

To, že šimpanzi i gorily jsou teritoriální a jejich ochrana svého území může eskalovat v násilí, dlouhodobě víme. Ale takto brutální střet byl doposud neznámý. Obvykle ostatně není třeba oponenta zabíjet – jenom vystrašit. A obvykle to ani takto daleko nemusí dojít.

V letech 2014 až 2018 tým vědátorů z Loango Chimpanzee Project zdokumentoval na 9 případů, kdy se šimpanzi a gorily zdržovali společně. Což se v tomto parku i jinde děje často. Jak píší vědci ve své studii, tato setkání „byla vždy mírumilovná a občas zahrnovala společné krmení v plodících stromech“. Jenže pak přišel rok 2019…

V něm autoři práce pozorovali nikoliv jedno, ale hned dvě násilná setkání obou druhů – přičemž obě skončila oběťmi na životech! V obou případech šimpanzi vytvořili koalice, zaútočili na gorily a využili své početní převahy k vítězství. Oba incidenty se odehrály na vnější hranici šimpanzího teritoria a hlavními agresory byli tedy zcela bezpochyby šimpanzi, majoritně samci. Výzkumníci mohli útoky pozorovat ze vzdálenosti asi 100 metrů.

Jak podobně líčí první vědátorka práce Lara Southern z Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii, první bitva trvala na 52 minut a odehrála se 6. února 2019. „Když jsme slyšeli počáteční šimpanzí křik, vlastně jsme si nejprve mysleli, že šimpanzi narazili na jinou skupinu šimpanzů,“ vysvětlila pro server Gizmodo, „Teprve když jsme uslyšeli první údery do hrudi, což je zvuk, který vydávají pouze gorily, bylo nám jasné, že se děje něco jiného.“

V terminologii bitev zaútočila skupina 27 šimpanzů na 5 goril (2 samce stříbrohřbeté, 2 dospělé samice a 1 mládě). Gorily se snažily bránit oponenty odstrašit zastrašujícím držením těla a výhružnými gesty, ale marně. Čtyřem dospělým gorilám se podařilo uprchnout, ale mládě oddělené od matky nepřežilo. Několik šimpanzů bylo během bitky zraněno, včetně vážného zranění, které utrpěla dospívající samice.

Druhá bitva se stala 11. prosince 2019 a trvala již 90 minut. Scénář byl podobný a dokonce se jej účastnili i šimpanzi ze stejné komunity – tentokrát zaútočilo na 27 šimpanzů na 7 goril. Obětí byla opět 1 gorilka-mládě. Zdá se, že šimpanzi přímo specificky aplikují taktiku, kdy se snaží oddělit jednoho jedince (ideálně toho nejslabšího… ideálně mládě…) od prchající skupiny goril. Jedna věc se přece jenom lišila. Zatímco při prvním střetu bylo tělo mláděte ponecháno ladem, při druhém jej zkonzumovala jedna z šimpanzích samic.

To vše je jistě příjemné čtivo k jídlu k obědu – ale zbývá otázka, proč na střety došlo?

Čekání na masakry

Odpovědí je možná také jídlo! Autoři soudí, že ovocné stromy, které slouží jako sdílený zdroj potravy, už nejsou natolik dajné jako dříve. A víme, že tenčící se zásoby potravy vedly k bojům o zdroje i v minulosti. Realitou nicméně je, že ze dvou střetů (iniciovaných jednou tlupou) se těžko usuzují jakékoliv souvislosti. Mohla to být náhoda. Mohly to být zdroje. Možná, že na podobné střety docházelo i dřív – jen jsme je neviděli. A může to být také od každého trochu. Na jasnější soudy bude třeba počkat i na pozorování víc masakrů…

Asi bychom neměli být zase tak šokováni – i v té Planetě opic jakožto sérii se nakonec dojde k tomu, že opice se mezi sebou přece začnou „chovat jako lidi“. A víme, že šimpanzům maso chutná – i maso jiných primátů. Lze jedním dechem dodat, že civilizovanost naší civilizace je samože v některých ohledech jen zdání – i my pořád vedeme trochu komplexnější války o zdroje, pořád jsme nedůvěřiví k „přespolním“, pořád nás do značné míry ovládají pudy a hormony, pořád jsme tak trochu lovci-sběrači. Sice už nesbíráme bobule a zajíce, ale ropu a uhlí furt čerpáme z přírodních zdrojů; nekultivujeme je sami, a tak pořád musíme i bojovat i místa jejich přirozenějšího výskytu…

Ale pokud jste zrovna dneska ráno nemuseli ubít svého souseda při zápasu o rohlíky… Pokud jste se neúčastnili lynče proti někomu, kdo do vaší smečky nezapadal… Nebo jste nemuseli ojídat stromovou kůru, protože v lednici jste nic jiného nenašli… Pak se asi shodneme, že na jisté marginální vylepšení po etické i zdravotní stránce od vývoje člověka přeci jenom došlo! Homo sapiens ani zdaleka není dokonalý druh, a je dobré si to připomínat (abychom s tím mohli něco trochu i dělat), drtivá většina přírodního světa je ale temná a plná hrůz a je tomu tak po stovky milionů let.

V tom je její krása i hrůza – a i proto je pro většinu z nás lepší se na tu krásu a hrůzu dívat jenom skrze přírodopisné dokumenty a romantizující fikci, jako je třeba ta Planeta opic!

---

reklama

---