Ladislav Trylč: Zálohový systém na jednocestné PET lahve a plechovky by vyřešil jen část problému
Zamýšlený zálohový systém měl fungovat podobně jako stávající systém na pivní lahve, s tím rozdílem, že by lahve či plechovky nebyly opětovně plněny, ale příslušný automat v obchodě by je slisoval, resp. znehodnotil, následně odhodil do pytle a takto by dále putovaly k recyklaci. Spotřebiteli měla být následně vyplacena záloha. Zatímco vratné skleněné lahve rozeznávají automaty prostřednictvím jejich tvaru, u PET lahví či plechovek toto technické řešení možné není (přílišná variabilita tvarů), proto musí mít obaly speciální označení, což zabraňuje případným pokusům zneužití zálohového systému k inkasování dříve neúčtovaných záloh za obaly, které do systému nepatří. PET lahve i plechovky by bylo nutné vracet nesešlápnuté či nepoškozené, neboť jinak by nemohly být vráceny prostřednictvím automatu. Do systému by mohly být zahrnuty veškeré nápojové plechovky a PET lahve s výjimkou mléčných nápojů, neboť zpětný odběr těchto obalů prostřednictvím obchodů není z hygienických důvodů možný.
Hlavním argumentem zastánců zálohových systémů na nápojové obaly obecně je, že v rámci dobrovolných systémů třídění odpadů nikdy nemůže být dosaženo tak vysoké míry návratnosti nápojových obalů, jako je tomu v zemích, kde zálohové systémy fungují. Tento předpoklad je nepochybně správný, nicméně je nutné mít na zřeteli, že nápojové obaly jsou pouze jednou částí mnoha odpadových komodit, u kterých bychom chtěli, aby je občan řádně separoval od odpadů ostatních. Odnášení obalů zpět do obchodu je pro občana bezpochyby mnohem méně pohodlné, než jejich prosté sešlápnutí a vyhození do příslušného kontejneru před domem. Tuto skutečnost nelze v žádném případě podceňovat, neboť způsob nastavení systému třídění odpadů jednoznačně určuje ochotu občana na tomto systému participovat. Obecně platí, že čím je třídění jednodušší, resp. pohodlnější, tím více občanů je ochotno se do systému zapojit. Občanům by tak kromě kontejnerů před domem (a nejbližším sběrným dvorem) přibylo další donáškové místo pro část jejich odpadů – tedy prodejna potravin. Je samozřejmě těžko předvídatelné, jak by spotřebitel na tuto změnu reagoval, podle mnohých kritiků záměru by mohlo dojít k tomu, že by občané sice řádně nosili PET lahve do obchodů, neboť by byli finančně motivováni, ale zároveň by se snížila jejich ochota třídit odpady ostatní. Zastánci záměru samozřejmě říkají, že by si spotřebitelé prostě zvykli.
Za další přínos zálohových systémů je považován pozitivní vliv na fenomén tzv. „litteringu“, tedy nezákonného odhazování odpadků mimo místa k tomu určená. Litteringové studie (Analýza volně pohozených odpadů v České republice, SPF Group 2007) se většinou shodují, že skleněných zálohovaných lahví se v příkopech a na ulicích vyskytuje méně než PET lahví a plechovek. Naproti tomu lze konstatovat, že „littering“ není tvořen pouze nápojovými obaly a tudíž by zavedení záloh mohlo vyřešit pouze část tohoto problému.
Do jisté míry může být absence vratných skleněných obalů v „litteringu“ způsobena také tím, že skleněné lahve u nás nejsou primárně určeny pro konzumaci nápojů tzv. „na cestě“. Pro tento účel se hodí spíše malé PET lahve a plechovky. Otázkou ale zůstává, do jaké míry by právě konzumenti nápojů „na cestě“ byli ochotni vracet své obaly od nápojů zpět do obchodu, resp. zda ten, kdo je dnes schopen vyhodit PET lahev z auta, by se zachoval jinak v případě, že by ona láhev byla zálohovaná. Je těžko odhadnutelné, jaká výše zálohy by významným způsobem změnila chování dominantní většiny občanů podílejících se na vzniku „litteringu“.
Argument, že obaly, které by spotřebitelé pohodili po ulicích, by za ně druhý den sebrali a vrátili sociálně slabší občané, je přijatelný pouze pro městské prostředí, neboť ve venkovním prostředí PET lahve, resp. jejich etikety poměrně rychle degradují, a není již možné je v systému uplatnit. Obecně ale platí, že čím je záloha vyšší, tím vyšší musí být náklady na zabezpečení systému proti jeho zneužití, resp. pokusům o neoprávněné vyplácení záloh.
Podobně jako v případě „litteringu“ lze argumentovat i na tvrzení, že by zálohy zamezily spalování PET lahví v domácích topeništích. Nepochybně ano, ale ten, kdo si doma topí PET lahvemi, pravděpodobně nemá problém „energeticky využívat“ i jiné odpady, tedy opět by byla vyřešena jen část problému.
Reakce nápojového průmyslu
Další neznámou by v případě zavedení záloh mohla být reakce samotného nápojového průmyslu. Obecně se lze setkat s argumentem, že by zálohy vyvolaly tendenci přesouvat nápoje ze zálohovaných typů obalů do těch, na které by se zálohy nevztahovaly, tzn. např. nápoje nyní prodávané v plechovkách by byly plněny do jednorázových skleněných lahví. Na straně druhé je tvrzení, že průmysl by takto reagovat nemohl, neboť pro určité typy nápojů se hodí jen určité typy obalů, a český konzument je navíc relativně konzervativní a se změnou obalu by se možná vyrovnal hůře než se zálohou. To, že bychom si po zavedení záloh mohli koupit např. pivo v nápojovém kartonu, je skutečně nepravděpodobné, ale že by se na trhu objevily nezálohované, tedy jednocestné skleněné lahve, již možné je. Je sice pravdou, že pivo v jednocestném skle se u nás prodává již dnes, ale zatím jde zejména o objemy 0,3 l, přičemž se jedná hlavně o pivní speciály nebo produkty ze zahraničí. Pokud by nějaký pivovar začal nabízet a propagovat své pivo v jednorázových skleněných lahvích, a tato strategie by našla u spotřebitele odezvu (třeba proto, že by je nemusel vracet), je velmi pravděpodobné, že ostatní pivovary by byly nuceny reagovat stejně. Podobný „lavinový efekt“ nedávno nastal v případě uvedení na trh piva baleného v PET lahvích. Nastalý chaos, kdy by některé lahve byly vratné a jiné ne, by nakonec mohl vyústit až v úplný rozvrat doposavad velmi dobře fungujícího zálohového systému na vratné pivní lahve.
Výše popsaný „substituční“ efekt by teoreticky mohl nastat i u zmíněného piva v PET lahvích. Jak je známo, PET má relativně slabé bariérové vlastnosti, a proto se používají různé technologie, které tuto negativní vlastnost oslabují. Mj. se vyrábějí i kompozitní lahve, kdy je jedna stana obalu potažena jiným materiálem, např. polyesterem, který omezuje migraci plynů mezi obsahem lahve a jejím okolím. Lahve vylepšené touto technologií mají obvykle výborné bariérové vlastnosti, ale jsou prakticky nerecyklovatelné, resp. nedají se recyklovat společně s ostatními PET lahvemi, neboť zmíněný polyester zde působí významné znečištění výsledného recyklátu. V případě zavedení záloh na jednocestné nápojové obaly je otázka, zda by výše zmíněné kompozitní PET lahve byly do zálohového systému zahrnuty. Pokud ano, zvyšovalo by to finanční náklady systému, neboť by před samotnou recyklací musely být sebrané lahve ještě přetříděny, a pokud ne, silně by to podrývalo samotný smysl systému, nehledě k tomu, že není vyloučené, že by se na trhu brzy objevily podobné kompozitní materiály určené třeba i pro jiné nápoje než jen pivo.
Švédský zálohový systém
Švédsko je pravděpodobně čítankovým příkladem, jak by zálohový systém na nápojové obaly měl fungovat. Mimochodem, toto tvrzení platí také pro jiné oblasti švédského odpadového hospodářství, což pravděpodobně vypovídá cosi o švédské povaze snažit se řešit věci pokud možno nekonfliktně a s důrazem na výsledný efekt.
Švédský zálohový systém obalů na jedno použití byl založen v počátku 80. let minulého století. Nejdříve se vztahoval pouze na plechovky, a od roku 1994 do něj byly začleněny také PET lahve. Přestože povinnost uvádět na trh jen zálohované PET lahve a plechovky je zde legislativně ukotvena, celý systém de facto funguje na základě dohody mezi průmyslem, obchodem a vládou.
Z hlediska fungování tohoto systému je zajímavé, že ačkoliv obchodníci mohou bez omezení prodávat zálohované PET lahve a plechovky, nevzniká jim už povinnost tyto obaly od spotřebitelů zpětně vykupovat. Výkup obalů je tedy pouze dobrovolný a je vnímán spíše jako služba pro spotřebitele. Obchodník, který výkup obalů realizuje, má oproti ostatním výhodu, neboť lidé, kteří k němu půjdou vrátit své obaly, u něj pravděpodobně také nakoupí. V praxi to vypadá tak, že tato „služba“ je dostupná zejména ve větších obchodech, a logicky pak v centrech měst, kde pro velké obchody není příliš místa, může být vrácení obalů poněkud problematické. Toto je možná také důvod, proč má švédský zálohový systém nižší návratnost malých PET lahví (cca 75 %) oproti velkým. Skutečnost, že zpětný odběr obalů se realizuje zejména prostřednictvím hypermarketů na okrajích měst, má samozřejmě pozitivní vliv na ekonomiku fungování celého systému. Bez zajímavosti není ani fakt, že Švédsko je zemí s podobným počtem obyvatel jako Česká republika, ale množství ročně zde spotřebovaných nápojových PET obalů je oproti nám přibližně poloviční.
Situace v Německu
V kontrastu bezproblémového Švédska probíhalo zavedení záloh v Německu mnohem komplikovaněji. Na počátku bylo nenápadné ustanovení v příslušném nařízení o obalech z roku 1991, podle kterého mělo dojít automaticky k zavedení záloh na jednocestné obaly, pokud podíl opakovaně použitelných nápojových obalů v daném nápojovém segmentu klesne na německém trhu pod 72 %. Cílem tohoto opatření bylo podpořit spotřebitelské preference ve prospěch vratných obalů resp. vztyčit jakýsi Damoklův meč se vzkazem, že pokud budou spotřebitelé preferovat nevratné obaly, zálohy je stejně neminou. Tento pomyslný meč spadl koncem 90. let a v roce 2002 byl oficiálně zaveden zálohový systém. V daný okamžik nastal zcela zákonitě zmatek, neboť byly sice zavedeny zálohy, ale fakticky neexistoval žádný systém, který by určoval pravidla fungování. Iniciativu rázem převzaly obchody, což vyústilo ke vniku tzv. izolovaných systémů, přičemž nejvíce na tento stav doplatili spotřebitelé, kteří pak neměli možnost obaly zakoupené v jednom obchodním řetězci vrátit u konkurence. Tato situace přetrvala do poloviny roku 2006, kdy změnou příslušného nařízení o obalech byly stanoveny jasné principy fungování systému, který se následně centralizoval. Je poněkud paradoxní, že u některých nápojů nebyl v Německu podíl vratných obalů na trhu v 90. letech vůbec sledován (např. u ovocných džusů nebo vín). Podíl těchto nápojů prodávaných ve vratných obalech tedy nemohl nikdy oficiálně klesnout pod 72 %, a proto se na tyto typy nápojů dodnes zálohy nevztahují, přestože jsou prodávány i v PET lahvích.
V souvislosti se situací v Německu je často zmiňovaným argumentem, že zde v důsledku zavedení záloh došlo k poklesu vytříděných ostatních plastových obalů ze strany občanů, což lze doložit na oficiálních číslech Evropské komise. K poklesu materiálově využitých plastových obalů v Německu po roce 2003 skutečně dochází, ale není možné tento jev jednoznačně spojovat pouze se zavedením záloh. Toto období se totiž také kryje s ukončením monopolu společnosti DSD (Duales System Deutschland), která v Německu od počátku 90. let jako jediná zajišťovala systém sběru a využití odpadů z obalů. Vstup dalších subjektů do této oblasti vyvolal různé „fluktuace“ často spojené i se snižováním počtu kontejnerů na třídění obalů v ulicích, na což německý spotřebitel opět nemohl reagovat pozitivně. Je třeba také uvést, že Německo se v poslední dekádě značně soustředilo na energetické využívání odpadů, a tento pokles recyklace plastů může být důsledkem i této změny.
Postoj Evropské komise
K tématu záloh na jednocestné obaly se vyjádřila také Evropská komise, která vydala stanovisko, mj. na základě výsledku soudního sporu vedeného s Německem (Případ C-309/02 Radlberger Spitz [2004] rozhodnutí Soudního dvora I-11763) ohledně legitimity zavedení tamějšího zálohového systému. Toto sdělení Komise (Obaly na nápoje, systémy zálohování a volný pohyb zboží [2004] Sdělení Komise (2009/C 107/01)) ve stručnosti říká, že členské státy mohou zavést povinné zálohové systémy na jednocestné obaly, pokud je toto nezbytné z důvodu ochrany životního prostředí, ale zároveň tyto systémy nesmí být diskriminační pro výrobce, resp. dovozce nápojů z jiných členských států Unie. Komise mj. dále dodává, že přechod od jednoho systému na jiný systém vyžaduje důkladnou přípravu všech klíčových zainteresovaných subjektů, přičemž nesmí vzniknout nestabilita na trhu, např. v důsledku nejisté právní či faktické situace kolem zavedení systému. Přechod na nový systém tedy musí proběhnout bez přerušení, aniž by byla ohrožena schopnost dotčených podniků se fakticky nového se systému účastnit, jakmile začne fungovat.
Skutečností je, že tehdejší záměr Ministerstva životního prostředí zavést zálohy na jednocestné PET lahve a plechovky se nesetkal s pochopením prakticky žádné významné instituce, ale naopak byl silně kritizován ze strany odborné veřejnosti, obcí, obchodníků a samozřejmě i nápojového průmyslu. Právě případný bojkot zálohového systému ze strany průmyslu, či pokusy obcházet vytvořená pravidla by mohly být významných rizikem při případném zavedení systému.
Zálohový systém by byl jistě také významným zásahem do současného systému dobrovolného třídění odpadů, který v evropském srovnání funguje v České republice velmi dobře. V třídění plastových obalů jsme dokonce na prvním místě v Evropě. Nabízí se tedy otázka, zda v souladu s principem předběžné opatrnosti je vhodné měnit něco, co funguje, v zájmu něčeho, co by (snad) mělo také fungovat, ale nad čímž je mnoho otazníků.
reklama
.jpg){kind=link}