Divočina je cennější, než jsme si mysleli
Za divočinu dnes můžeme označit přibližně pětinu povrchu souše a jak se teď ukazuje, její role coby nárazníkového pásma okolo přísně chráněných rezervací a národních parků byla do značné míry nenahraditelná. Patrné to začalo být, když australští výzkumníci z Univerzity v Queenslandu s využitím nástrojů modelování globální biodiverzity programu BILBI doložili nepřímý vztah mezi úbytkem divočiny a stavem některých chráněných území.
Od devadesátých let minulého století totiž vymizelo lidským přispěním kolem 3 milionů kilometrů čtverečních divočiny. A některé národní parky a rezervace se tak staly izolovanými „ostrovy v moři“ kulturní či obhospodařované krajiny. Ač stále požívají výhod péče a ochrany, bez onoho funkčního doplňku okolní divočiny nejsou zdaleka tak životaschopné, jako v době svého vyhlášení.
Divočina dává územní ochraně smysl
Po nějakou dobu to na zásadní problém nevypadalo. Přeci jen, rozloha chráněných území se v současnosti globálně spíše zvětšuje. Jenže zatímco národní parky a velkoplošná chráněná území světa máme jakž-takž propátrané a zmapované, o divočině v divočině toho víme řádově míň. „Je v tom pořádný díl nejistoty,“ připouští Moreno Di Marco, spoluautor australské studie.
„Řada těchto oblastí se nachází mimo chráněné zóny a mimo hlavní záběr vědeckého bádání, a tak až doteď jsme o jejich významu pro zachování druhů měli dost nejasné informace.“ To se ale teď mění. „Oblasti divočiny jsou evidentně velmi vitálním příspěvkem pro druhovou ochranu. Vlastně, biologická společenstva žijící vně pásma divočiny mají až dvojnásobně větší šanci, že vyhynou.“
Nestačí chránit jen národní parky, ale také divočinu okolo nich
Anebo to samé jen trochu jinak: „Příspěvek divočiny k ochraně druhů je nejspíš mnohem větší, než jsme si mysleli, protože některé druhy se mohou vyskytovat uvnitř i vně, a to jak směrem do území s vyšším stupněm ochrany (národních parků) obalených divočinou, tak i ven, mimo pásmo divočiny. Takže tato stanoviště jsou pro přežití mnoha druhů ve zhoršených podmínkách životního prostředí naprosto zásadní,“ vysvětluje Di Marco.
Neplatí to všude stejnou měrou, ale na příkladech z australské Arnhemské země (obklopené chráněnými domorodými oblastmi), zónou divočiny obklopující národní park Madidi v bolivijské Amazonii, savanách vně i uvnitř rezervace Zemongo ve Středoafrické republice či na severu kanadských lesů to patrné bylo.
Ztráta vnějšího pásma divočiny tu vedla k výraznému snížení šancí na přežití populací uvnitř chráněných území. Di Marco nyní volá po „přiznání většího významu divočiny pro ochranu druhů“ a doporučuje opatření směřující k vyhlášení územní ochrany nad zbylými pásmy divočiny, nebo alespoň potlačení jejich dosavadní likvidace.
„Pro světovou ochranářskou komunitu je nyní nezbytné zabránit decimaci těchto klíčových součástí přírody. Místa divočiny ochraňují biodiverzitu, jsou zásadní pro boj s klimatickými změnami, pro regulaci biogeochemických a vodních cyklů.“ Chránění obyvatelé pomyslných ostrovů přísně chráněných národních parků a rezervací totiž bez divočiny okolo nepřežijí.
reklama
Další informace |
Dále čtěte |
Další články autora |
Online diskuse
Všechny komentáře (7)
Slovan
23.9.2019 08:00Jan Šimůnek
23.9.2019 17:33 Reaguje na SlovanLukáš Kašpárek
23.9.2019 18:37Říkat, že se krajina ponechána vlastnímu vývoji (zvlášť v CHKO a NP) stane mrtvou může říct jen idiot a ignorant vašeho formátu.
Tato planeta se přirozeně vyvíjela několik miliard let a pak přijde Šimůnek a najednou je všechno jinak... jste totálně mimo a absurdita vašich komentářů nezná hranic....
Jan Šimůnek
24.9.2019 08:28 Reaguje na Lukáš KašpárekPetr Dvořák
24.9.2019 20:17 Reaguje na Jan ŠimůnekJiří Svoboda
23.9.2019 09:02Samozřejmě je možné hrát si na divočinu a vehementně za to bojovat.