Tučňáci z ostrova Ardley přežívají sopečným erupcím navzdory

Britský polární badatel Stephen Roberts potvrzuje, že věrnost tučňáků oslích k místu původu je současně jejich největší slabostí. Kolonii na ostrově Ardley v historii už třikrát zničila sopečná erupce. A přesto se sem tučňáci stále vrací. Rozbor zdejších ledovcových jader z výběžků Antarktidy také dokládá dramatický vývoj klimatu v jižních mrazivých pustinách. Informuje o tom server LiveScience.

Dnes žije na pobřeží ostrova Ardley kolonie tučňáků oslích čítající zhruba 5000 párů. Z dlouhodobého hlediska se jedná o početní maximum, které dosud bylo dosaženo jen třikrát. Většinou před tím, než je smetla sopečná erupce nebo zasypal jemný popílek z vulkánu. Ten se nachází vlastně nedaleko, na 120 kilometrů vzdáleném Deception Island, který je dosud tektonicky činný. Celý příběh „nesmrtelné“ kolonie pak pak odhalil až polárník Roberts z Britské antarktické stanice. Původně se přitom vůbec nesoustředil na tučňáky, ale vývoj klimatu ve čtvrtohorách.

Robertsovou specializací je totiž období Pleistocénu a Holocénu, ve kterých hledá „odpovědi“ v podobě důsledků historických klimatických změn. Užitečnou pomůckou mu jsou odebraná ledovcová jádra, která navrtává podél pobřeží od souostroví Jižních Shetland až po západní cíp Antarktidy. Spolu s kolegy si záhy povšiml poněkud neobvyklého vzorku sedimentů z ostrova Ardley. Tři a půl metru dlouhý vývrt, který pokrýval 8500 let minulosti zdejší souše, byl totiž z geochemického hlediska výrazně odlišný. Obsahoval velké množství guana, ptačího kostí, a také sopečného popela.

Následná analýza prokázala, že ostrov v minulosti zasáhly tři masivní erupce. Poprvé před 5300 (a pak 4300 a 3000 lety). Ty pokaždé téměř „smetly kolonii tučňáků z mapy“. „Přesto kolonie nikdy úplně nezmizela, byť jí návrat do původního stavu vždy trval aspoň čtyři až osm století,“ říká Roberts. Sílu výbuchu sopky (index sopečné výbušnosti, VEI) na Deception Island přirovnává k erupci Svaté Heleny v roce 1980, která byla „ekonomicky řečeno nejničivějším sopečným výbuchem v americké historii“. Neméně ničivě však výbuch zapůsobil i na zdejší tučňáky.

„Toxické popílky je mohly zabít na místě, řada mladých mohla být doslova zasypána popelem na hnízdech,“ popisuje Roberts. „Sopka zabíjela i nepřímo, tím, že snížila dostupnost potravy a narušila podmínky na celém ostrově.“ Z rozboru sedimentů je přitom patrné, že několik zvířat se přeci jen zachránilo, pravděpodobně díky tomu, že se nacházeli daleko v moři, při honu za potravou. „A někteří z nich pak bojovali v sopečné pustině dál, a dokázali přežít,“ říká Roberts. Také dodává, že k výbuchu pravděpodobně nedošlo na vrcholu hnízdní sezóny. To by bylo přeživších ještě méně.

Deception Island o sobě dává vědět i dnes. Jeho erupce jsou ale v posledních dvou tisíciletích výrazně slabší. Naposledy se probudil v roce 1970, ale to na něj tučňáci nereagovali. Zůstávají totiž svému místu věrní, bez ohledu na přírodní katastrofy.

---

reklama

---