Čínské solární společnosti využívají pro svou výrobu otrockou práci, upozorňují lidskoprávní aktivisté

V provincii Sin-ťiang vzniká 40 % světové produkce polysilikonu. Co se nerostných surovin pro výrobu fotovoltaiky týká, disponuje Čína 75 % veškerých světových zdrojů. Pokud bychom se neomezovali jen na solární panely, ale rozšířili záběr o vzácné kovy (neodym, cerium), bez nichž nebudou fungovat větrné elektrárny, znovu skončíme u toho, že Čína momentálně zajišťuje 90 % jejich současné produkce. Jinými slovy, žádná technická ani zelená energetická revoluce ve světě se bez ní zatím neobejde.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | chuttersnap / Unsplash

Nejprve krátká zmínka o čínských kriminálech: to, že se tu vězni napravují prací, není novinkou. Věznice jsou tu v rámci programů laogai prodlouženou rukou průmyslu už celé dekády, v režimu denního zaměstnání je tu minimálně 2,3 milionu trestanců. Pobyt ve vězení Panxi z vás udělá zaměstnance válcoven a zinkové žárovny značky Liangshan, zpoza mříží Mien-jang se zapojíte do produkce betonových panelů, věznice Beixinjing vyrábí potrubí k plynovodům, v pekingském Chaobai vznikají baterie do mobilních telefonů. Co vězení, to firma a produkt, od montovaných vánočních světýlek až po pletené ponožky. To, že jsou tu vězni vystaveni surovému zacházení a jejich život určují výkonnostní normy, vyspělý svět zásadním způsobem netrápilo. Přeci jen, je to čínské trestní právo a jde o řádně odsouzené vězně. Je to záležitost Pekingu.

V robotárnách nedělají jen odsouzení vězni

Aktuální problém je, že mřížemi oddělený čínský svět začíná expandovat svými vězeňskými produkty do světa. Zprávy naznačují, že v pracovních táborech, robotárnách provincie Sin-ťiang (Xinjiang), nedobrovolně pracují i příslušníci ujgurských a dalších menšin. Kteří odsouzenými vězni, v pravém slova smyslu, nejsou. Byli pro svou etnickou odlišnost násilím odvedeni do převýchovných re-doučovacích center, kde jim hlavu a chování napravuje práce do úmoru. Za ubytování a stravu, pod dohledem ozbrojených dozorců a pohrůžkou trestů, s nejistou možností nějakého propuštění. Tedy jako v normálním čínském vězení, ale bez spáchání trestného činu a řádného rozsudku. Což asi víc než jen náznakem připomíná moderní formu starověkého otrokářství.

Australský institut strategické politiky (ASPI) v roce 2019 identifikoval 27 čínských továren (v devíti provinciích), kde 80 000 ujgurských „dělníků“ vyrábí komponenty pro produkty 82 světových značek. Namátkou například pro Acer, Adidas, Amazon, Apple, BMW, Dell, Electrolux, Bosch, Calvin Klein… aniž by to způsobilo nějaký zásadní rozruch. Loni bývalý americký prezident Trump zakázal dovoz řady čínských produktů do USA, u nichž prý byla jasně prokázána spojitost s otrockou prací. Šlo například o bavlnu z Xinjiang Junggar Cotton&Linen Company, počítačové díly od Hefei Bitland Information Technology Company a paruky ze skutečných lidských vlasů, vyráběných Lop County Hair Product Industrial Park.

Dělají tu rádi a práce je baví!

A momentálně je v řešení otázka druhého největšího světového producenta polysilikonu (poly-Si), čínské společnosti GCL-Poly, a dalších hybatelů solární budoucnosti planety Země, společností East Hope Group, Daqo New Energy, Xinte Energy a Jinko Solar. Ty všechny by, podle zpráv agentury Horizon Advisory, měly těžit z nedobrovolné otrocké práce. Čína se pochopitelně takovým nařčením brání, nazývá je zahraniční protičínskou propagandou. Konkrétně pak v případě GCL-Poly se Ujguři v doprovodu vojáků stěhují do ploty obehnaných barákových kolonií, vzdálených 1050 kilometrů od jejich domoviny, naprosto dobrovolně a jsou tu vítáni. Ochotně se tu pak zapojují do politických školení zvyšujících jejich loajalitu ke straně a vládě a práce na výrobě solárních panelů dává jejich životům řád a hlubší smysl.

Ověřit něco takového přímo v terénu je ale nemožné, Čína totiž odmítá vstup zahraničních pozorovatelských misí do strategického sektoru svého průmyslu. A zprávy, svědectví od lidskoprávních aktivistů přímo z regionu tvrdící opak jsou Čínou považovány za nehodnověrné podvrhy. Zůstává tedy jen nepotvrzené podezření o možném provázání solárního trhu s otrockou prací, které ale nikdo z velkých hráčů mezinárodní politiky nespěchá potvrdit či vyvrátit.

Nezlobte Čínu, nebo budete topit uhlím

V provincii Sin-ťiang vzniká 40 % světové produkce polysilikonu. V celé Číně pak 82 %. A po stránce nerostných surovin pro další výrobu fotovoltaiky disponuje Čína 75 % veškerých světových zdrojů. Pokud bychom se neomezovali jen na solární panely, ale rozšířili záběr o vzácné kovy (neodym, cerium), bez nichž nebudou fungovat větrné elektrárny; a telur, kobalt či tungsten, potřebné třeba pro chytré telefony, znovu skončíme u toho, že Čína momentálně zajišťuje 90 % jejich současné produkce. Navíc od roku 2014, poté co Peking uvalil tarifní omezení na vývoz strategických surovin, se globální situace ještě více zkomplikovala. Čína je totiž nejen největším producentem surovin pro výrobu solárních panelů (a dalších OZE), ale současně i jejich největším spotřebitelem. Její globální monopol sice není úplně totální, ale zásadním způsobem kontroluje suroviny i výrobu. Jsme na ní závislí.

Jinými slovy, žádná technická ani zelená energetická revoluce ve světě se bez ní zatím neobejde. Otázka, kterou nyní musí světoví lídři vyřešit (aktuálně například současný prezident USA, Joe Biden, který přislíbil masivní zlepšení ekologické energetické infrastruktury), tedy zní, zda vědomě ignorovat naznačená rizika otrocké práce, anebo dál fungovat bez solárních panelů z Číny. Jiné, než ty z robotáren v Sin-ťiangu , totiž k dostání moc nejsou. Otroctví je pochopitelně špatné a zavrženíhodné. Jak se budeme dívat na produkty otrocké práce? Ty nám, když jde o obnovitelné zdroje energie, vadit nebudou?