Stíny nad Islandem: tohle nebude model k inspiraci
Při pohledu na malé venkovské domečky obyvatel Islandu se srdce rozjásá nad jejich evidentní nenáročností. S rozměry obytných částí rodinných farem od 35-65 metrů čtverečních nám dávají názornou lekci ve skromnosti. Jenže pokud se budete kochat ještě chvíli, povšimnete si na jejich domech prakticky nulové izolace. Fasáda z vlnitého plechu pokrývá nezateplené dřevo stěn interiéru, okna jsou jednořadá a netěsnící, pod dveřmi profukuje.
I když to vypadá poněkud otužile, uvnitř domácností panuje příjemné teplo. Což je víc než jen trochu nehospodárné. Islanďané ale mají své teplo díky geotermálním zdrojům prakticky zadarmo, a tak s ním nepotřebují šetřit jako my, kdo řešíme dobrou třetinu výdajů na domácnost ve formě poplatků za vytápění či ohřev vody. A tenhle přístup „je to zadarmo a proto si toho nemusíme vážit“ se vine mnoha aspekty ostrovního života.
Pohled do ostrovního odpadkového koše
Ovoce a zelenina vypěstované ve vyhřívaných sklenících jsou pro místní také skoro zadarmo, stejně jako mořské ryby nebo všudypřítomné skopové. I tak nás překvapí, že jeden průměrný Islanďan ročně vyhodí do odpadkového kontejneru 39 kilogramů nezpracovaných potravin s prošlou záruční lhůtou a 23 kilogramů potravin ještě konzumovatelných. Za výraznou regionální odchylku můžeme považovat to, že v koši tu na jednotlivce skončí 199 kilogramů (tedy spíše litrů) prošlých nápojů. Mléka a džusů. Náš pevninský průměr na stát přitom činí kolem 15 kilogramů.
A poněkud překvapivá je i ostrovní spotřeba kuchyňských tuků a olejů. Na osobu kolem 22 kilogramů ročně. Samostatnou dimenzí problému s plýtváním potravinami jsou pak zdejší restaurace, které za rok vyprodukují 40 000 tun kuchyňského odpadu. Na téhle bilanci ale nemá tak velký podíl zdejších 350 000 obyvatel, jako spíše turisté.
To, co se tu celoročně odehrává mezi místními supermarkety, ledničkami a odpadkovými koši pak poněkud shazuje onu „zelenou bilanci“ celého Islandu. Turista, ohromený krásou zdejší přírody, si toho většinou nevšimne. O svých odpadech totiž Islanďané většinou nehovoří. Nemají se totiž čím chlubit. I když disponují propracovaným systémem třídění a sběru komunálních odpadů, každá ze 74 zdejších „obcí“ může s odpadem nakládat individuálně.
V praxi to mimo jiné může znamenat i komunální skládky, na kterých je odpad ukládán a poté samostatně volně pálen. Zlepšení tu jsou. Mezi lety 1995-2008 poklesla míra ukládání odpadů na skládkách z 80 % na 36 % a zastoupení kompostování bioodpadů se zvýšilo z 13 na 61 %. K dokonalosti to ale má pořád hodně daleko. Stačí se podívat přes oceán do Norska, kde v podobných klimatických a demografických podmínkách skládkují 0,7 % komunálního odpadu.
Odpad se třídí, ale skládkuje nebo vyváží
Island je v řadě spotřebních produktů do extrému závislý na dovozu, což jeho uhlíkovou stopu dále zvyšuje. A prohlubuje ji dále vyvážení separovaných odpadů k recyklaci přes oceán, protože vlastních kapacit ke zpracování má pomálu. Papír ze sběrných kontejnerů tak míří 2000 kilometrů do Holandska, plasty a kovy 1900 kilometrů do Švédska. Sklo, které jako druhotná surovina s nízkou výkupní hodnotu, prozatím nemá dostatečný potenciál pro recyklaci, zatím zůstává na skládkách. Mimochodem odpadů na zdejších skládkách rapidně přibývá. V roce 1995 země vyprodukovala 390 000 tun odpadů, v roce 2008 (bez nárůstu počtu obyvatel) už 720 000 tun.
Z hlediska uhlíkových emisí v přepočtu na osobu se Island pohybuje kolem 17 tun na osobu, zatímco průměr v zemích EU je pod 7,3. Masivní důraz je tu kladen na osobní automobilovou přepravu, systémy hromadné přepravy osob jsou do krajnosti nedostatečné. Island je možná zemí s velmi propracovanou ekologickou „obnovitelnou“ energetikou, ale při pohledu do tabulek vychází z celkového srovnání jako země s extrémně vysokou produkcí skleníkových plynů i odpadů. Když odhlédneme od obrázku, které nám prezentují cestovní kanceláře, Island prostě není ostrovem, který by nás mohl z hlediska hospodárnosti a udržitelnosti nějak pozitivně inspirovat.
reklama
Další informace |
Dále čtěte |
Další články autora |
Online diskuse
Všechny komentáře (13)
Jan Šimůnek
16.10.2019 05:38Jak chce autor organizovat veřejnou dopravu v zemi, kde je venkov spousta velmi malých vesnic a samot, navíc často na cestách, kde prostě nic jiného než terénní auto s náhonem na všechna kola (bez toho náhonu není šance projet přes většinu brodů) prostě neprojede? A do některých osídlených lokalit se většinu roku nedá dostat jinak, než letadlem.
Jinak, pochopitelně, větší městečka jsou propojena autobusy a Reykjavík má i nějakou MHD.
A ještě k tomu šetření: Ta geotermální energie se buď pustí "pánu bohu do oken", nebo se využije - je to odpad z výroby energie v geotermálních elektrárnách. Proto jsou taky v centru Reykjavíku vytápěné chodníky.
A to, jak autor počítal uhlíkovou stopu z geotermální energie, taky moc nechápu.
Vladimír Hošek
16.10.2019 13:26 Reaguje naJosef Volfík
18.10.2019 09:09 Reaguje na Vladimír HošekPetr Ekolistješkvár
16.10.2019 17:41Jan Šimůnek
18.10.2019 08:10 Reaguje na Petr EkolistješkvárJosef Mozek
18.10.2019 20:16 Reaguje na Petr Ekolistješkvárpavel hašek
20.10.2019 12:44fous
Michael Stanovský
23.10.2019 00:532. To že odvážejí třídění odpad loďmi pryč, je výhodné. Nemusí nic recyklovat, papír a plasty prodají a kdyby je lodě neodvážely pryč, jezdily by prázdné (ono se totiž skoro všechno musí na Island dovézt; vyvézt skoro nic). Lodě potom bývají zatíženy balastem nebo třeba sopečným "popelem" (dobré jako plnidlo do odlehčených betonů), případně tímto odpadem.