Světové ekonomické fórum: Elity ve slepé uličce

Zdroj | GBF/Philipp Künzli/Pierre Johne

Světové ekonomické fórum vznikalo v 70. a 80. letech minulého století jako platforma pro setkávání manažerů. Později se k manažerům přidali i politici, intelektuální elity a do jisté míry i zástupci občanské společnosti. V médiích můžeme každoročně číst o zlatém hřebu všech aktivit Fóra - totiž o každoročním zasedání ve švýcarském Davosu.

Přečtěte si také |

Propadněte panice, přála 16letá aktivistka Greta Thunbergová mocným v Davosu

Dva roky v životě této organizace zaznamenal německý dokumentarista Marcus Vetter. Dokument převážně zachycuje očima Klause Schwaba, zakladatele a prezidenta fóra. Toho se samotný režisér snaží často konfrontovat s realitou. I když částečně mimo kontext, zachycuje film paradoxy celé události a jejího poselství.

Hlavním zaklínadlem Schwaba se stává dialog. Potřeba dialogu “zainteresovaných” stran, který má vést k míru, prosperitě a řešení současných problémů. V době ekologické krize, v době, kdy se náš svět stále nepopasoval s chudobou, zatímco bohatí stále bohatnou, to zní jistě jako dobrý nápad.

Účastníky (a pár účastnic) fóra můžeme možná nazývat elitou, ale v řešení světových problémů jsou docela looseři. Ve světle dalších okolností celého fóra se snaha o řešení některých problémů jeví až groteskně. Asi nejsem první, kdo poznamenává, že na rautu vyřešíte jen svůj hlad, nikoliv hlad všech lidí světa (i když jste třeba světová “elita”). Stejně tak na něm pravděpodobně nevyřešíte klimatickou krizi, způsobenou mimo jiné přespřílišnou konzumací.

Zkrátka: problém nevyřešíte na rautu s těmi, kdo na něm vydělávají; za peníze vydělané na způsobení problému. Ano, Fórum financují firmy. Spíš než výdaje na dobro bych to však považoval za dobrou investici do kontaktu se světovými špičkami. Když se ale sejdou politici a světové špičky, nevěstí to jistě nic dobrého.

S tím se ostatně snaží režisér konfrontovat i samotného Schwaba. “Pokud byste byl kněží nějaké církve, přál byste si, aby k vám hříšníci přišli v neděli do kostela, nechtěli byste je vyloučit. Nebo byste je vykázali z kostela? Spíš naopak. Řekli byste: Ať přijdou raději tihle než ti, které vídám beztak každou neděli,” říká Kalus Schwab a mezitím můžeme pozorovat jednání Donalda Trumpa se zástupci firem během fóra v roce 2018.

Jistě. Kdybych byl kněz, byl bych jistě rád za příchozí hříšníky. Rozhodně bych je ale nenechal souložit na oltáři a v sakristii praktikovat satanismus. Asi tak totiž působí záběry, na kterých se Donald Trump po boku Schwaba domlouvá na byznysu s některými společnostmi.

Dokument zachycuje i další okamžiky - třeba účast držitelky Nobelovy ceny za mír a faktické premiérky Myanmaru Daw Aun Schan Su Ťij, která v posledních letech schytává kritiku za obhajobu genocidy Rohingyů, nebo za perzekuci a věznění novinářů. Stejně jako s dalšími, i s ní si Klaus Schwab vesele potřásá rukou a nazývá to “opatrným vedením dialogu”. Dojde ale i na brexit, nebo historii fóra, kdy řešilo izraelsko-palestinský konflikt.

Zajímavý obrat nastává při sledování fóra v roce 2019. Účast na něm, k nelibosti Klause Schwaba, odřekli účast světoví představitelé jako Trump, Macron, nebo Theresa May. Namísto toho se na fóru dostalo pozornosti právě občanské společnosti a změnám klimatu, které ve zmíněném roce rezonovaly světem, ale třeba i čerstvě zvolenému fašistickému prezidentu Brazílie Bolsonarovi.

Film se však věnuje mnoha dalším tématům. To však na úkor jejich kontextu. Zde je nutné podotknout, že výčet hříchů účastníků fóra by vydal na seriál delší než Ulice. Režisér Klause Schwaba konfrontuje jen s neetickými praktikami firmy Monsanto, prostřednictvím kritiky ze strany Greenpeace a Grety Thunberg pak s nečinností při řešení klimatické krize.

Film má široký záběr a působí značně rozdrobeně. Veškeré jeho části však spojuje jedno - obraz elit ve slepé uličce. Snaha řešit globalizací mnoho problémů, které globalizace a aktéři tohoto unikátního “dialogu” napáchali a falešná představa toho, že je dokáží vyřešit v mezích “bussines as usual”. Na straně druhé ukazuje naději v podobě občanské společnosti a mladé generace, která jako by mluvila do prázdna.