O úpadku a krizi mezi antikou a současností

Literatura zabývající se úpadky, zlomy či kolapsy civilizací je bohatá a i v ČR vyšly překlady známých děl zahraničních (Diamond, Tainter) či zajímavé publikace místní (Pokorný, Bárta, Něco překrásného se končí). Jednou z těch posledních je i knížka Lubora Kysučana Oni a my. Dvanáct neodbytných otázek mezi antikou a postmodernou, vydaná loni Lipkou, navazující a podstatně rozšiřující autorův starší text Na zlomu času (1997).

Autor, univerzitní pedagog, se zaměřuje na problémy současné civilizace a kultury, které představuje ve světle obdobných problémů pozdně antických, respektive římských, k čemuž ho vzdělání klasického filologa vybavilo značnou erudicí. Autor ukazuje, jak byly řešeny, či neřešeny problémy i zcela současné (environmentální, výhody a nevýhody globalizace, nárůst byrokracie, úpadek svobody) a jak se opakuje i řada témat „pozdní“ civilizace (snaha o úniky z vlastní kultury, nárůst individualizace apod.). Kysučanova knížka ovšem není práce, která by byla zaměřená na lamentování nad úpadkem současnosti a prorokováním zkázy či kolapsu. Kysučan spíše tematizuje určité okruhy problémů, které se staly skutečně významnými v dnešní globalizované a westernizované společnosti, ukazuje je ve světle minulých zkušeností, ale poukazuje i na možné odlišnosti a jiná východiska.

Doba pozdní antiky, úpadku a pádu Říma jistě nabízí pro člověka naší kultury nejlepší paralelu – málokterý pád určité kultury byl tak rozsáhlý, skutečně „drsný“ a v opravdu velkém měřítku poznamenal tak dlouhé období i velké území. Současně to byl ale úpadek, ba kolaps přes svou komplexitu i dobře zdokumentovaný a vůbec zdokumentovatelný. Vzdyť již antičtí autoři sledovali pomalý úpadek své kultury a snažili se najít jeho kořeny, stejně jako autoři novověcí, počínaje slavným Gibbonovým Úpadkem a pádem římské říše (1776–1788). Pád antické civilizace nám v porovnání s celou řadou dalších kolabujících civilizací (např. Mayské, z Velikonočního ostrova atd.) nabízí i podstatně kulturně, geograficky a environmentálně bližší příklad.

Zkušenosti z terénu

Kysučanova práce má řadu rysů, pro které je ji zajímavé číst. Snad nejpřednějším je jeho schopnost se pohybovat nejen na území a v čase antického světa, ale i ve světě současném. Přináší řadu příkladů z dějin 20. století, ze současné politické či obecně kulturní situace, a v pozadí stojí nejen četba textů z mnoha disciplín, ale i autorova praktická „terénní“ zkušenost z humanitární sféry a pozorovatelských misí ve třetím světě. Text tak není psán jen z pozic distancovaného akademika, ale i člověka „terénních“ zkušeností.

S tím souvisí i další klad knihy, která se nesnaží nabízet laciná řešení z pozic nás, zástupců „úspěšné“ západní civilizace, ale vnímá i proměnlivá specifika místní – varuje např. před vývozem politických a rozvojových modelů šitých na míru západní společnosti do kultur se značně jinou mentalitou i výchozími hospodářskými a kulturními podmínkami. Zvenčí a násilím importovaná demokracie může podle Kysučana (i podle autora recenze) způsobit mnohem větší utrpení než kultivovaná monarchie.

Výhodou knihy je i její značná komplexita (i v porovnání s předchozí citovanou Kysučanovou publikací) – a to nejen na úrovni onoho dvanáctibodového rejstříku témat, zmiňovaného v titulu knihy, ale i na úrovni jednotlivých kapitol, kde se prolíná celá řada zdrojů a materiálů, stejně jako různých úhlů pohledu. Kysučan nenabízí jednoduchá řešení, ani jednoduchá stanoviska. Varuje před pouze technologickými či administrativními řešeními, pokud nedochází k proměnám na úrovni společenské, kulturní.

Komplexita problematiky jde ruku v ruce se spoustou zajímavostí, které se čtenář z knihy dozví – od fenoménů hospodářských, přes politické, až po kulturní a historické, což může být v konkrétním případě spojeno s různými formami útěku Římanů od vlastní civilizace, problémem přistěhovalectví, drancování zemědělské půdy, rozšíření cizokrajných kultů atd. Popis těchto fenoménů je doplňován či spíše bohatě ilustrován i citacemi starých autorů. Čtenář se dozví leccos o devastování zemědělské půdy i lesů v antickém Středomoří, stejně jako si přečte kritiku této devastace z pera Platóna, dozví se leccos o luxusních venkovských vilách římské smetánky, kam se stahovala elita před dusivostí velkoměsta, stejně jako řadu básní římských autorů opěvujících půvaby venkova.

Jakkoli v této recenzi zmiňuji témata i charakteristiku knihy především v obecnější a shrnující rovině, Kysučanova kniha sama je bohatá na příklady a konkrétní události. Pokud hovoří o devastaci přírodního bohatství v antice, zmiňuje např. rozsáhlé odlesnění okolí Efezu a následné účinky eroze vedoucí k úpadku této metropole, nebo i třeba vylovení zvěře pro cirky v severní Africe. Pokud píše o únicích Římanů od vlastní kultury, rozebírá např. barbarskou módu v pozdní římské říši, kdy si i romanizovaní obyvatelé říše dávali germánská jména či sám císař Gratian propadl germánské módě a sportům. Pokud kritizuje současnou deportační politiku Evropské unie, mluví o konkrétních úmrtích nigerijských uprchlíků při deportacích z Belgie či Rakouska atd.

Výhodou knihy je i její čtivost. Kysučan sice cituje řadu antických i současných autorů, uvádí řadu faktů a uvažuje i nad složitými problémy, text ale stále zůstává poutavý. Autor nepředkládá detaily a daty zatížené mnohastránkové analýzy situace s přesně vypointovanými, rozsáhle argumentovanými závěry, ale své úvahy prezentuje formou přehledného eseje. A samozřejmě, kladem knihy je i optimismus, který je přes řadu v podstatě neveselých zjištění autorovi vlastní. Kniha nepůsobí jako líčení neodvratného konce, bezvýchodné krize, ani jako výraz nářku nad současným úpadkem (o tempora, o mores!). Ukazuje, že řada problémů, které vedly ke konci římské říše a vůbec antického světa, může být řešena poněkud jinak (třeba v úrovni politické), stejně jako řada fenoménů není jednoduchou paralelou (např. naše hospodářství není založeno na otrocké práci, nemáme císařství atd.). Krize či problémy naší civilizace nemusí vést tedy nutně ke stejnému výsledku jako na konci antiky.

Autor v závěru varuje především před cynismem a smířením se s úpadkem a stíny naší společnosti. To, že se současný svět proměňuje s často ne příliš pozitivní perspektivou, ještě neznamená, že máme rezignovat a uzavřít se do sebe.

Krize je příležitost

Esejistická forma knihy by samozřejmě mohla být vnímána i jako určité omezení knihy – není to detailní, vědecký rozbor situace, v některých kapitolách by jistě bylo možné doplnit řadu příkladů, možná i obrázků a mapek. V některých oblastech forma eseje, která se nemůže zdržovat analýzou pojmů a vůbec dobových konceptů, laickému čtenáři poněkud znesnadňuje orientaci – např. jak dalece Římané utíkající z měst na venkov obdivovali v podstatě jen kulturní krajinu, tj. venkov, nebo i přírodu vysloveně divokou. Jak se to má vůbec s vlastním pohledem Římanů na úpadek vlastní civilizace, když nad ním „vzdychají“ prakticky od počátku dochovaných písemností – je mnohasetletý úpadek ještě úpadkem? Nejedná se tu spíše o mytologií formovaný pohled na svět jako stárnoucí (mundus senescit), neustále se zhoršující, ať již tomu vnější podmínky odpovídají, či ne? Jenže takové otázky, a vůbec otázky kladené Kysučanem, by sama vydala na knihu, a bylo by zpozdilé žádat něco, co určitý typ textu nemůže nabídnout, protože ukazuje právě věci z jiné perspektivy a v určité (a pro čtenáře srozumitelné a přitom komplexní) formě. (I když mě osobně poněkud mrzí nepoužívání citačního aparátu, který by umožnil dohledávat některá citovaná díla – ale chápu, že by to prodejnosti knihy nepřispělo. Tento „handicap“ by ale naopak mohlo vyrovnat použití obrázkového doprovodu z antiky i současnosti).

Složitá situace upadající a nakonec i zaniklé říše římské je v Kysučanově knize výtečně vylíčena na mnoha příkladech či fenoménech, stejně jako v paralelách k naší upadající(?), ale snad ještě nezanikající civilizaci. Na mnoha příkladech čtenář bude sledovat různé společenské i hospodářské fenomény, které mohou fatálně přispět ke konci, stejně jako být překonány. Útěšné je, že environmentální problémy, globalizace, sociální extrémy, arogance elit, vytrácení se svobod i rozpadající se ekonomika, stejně jako migrace mas obyvatelstva a duchovní i umělecké krize tu již byly dávno před námi, a jakkoli se zdají být někdy bezvýchodné, přeci jen se již s nimi lidé někdy více, někdy méně zdařile vypořádali. A Kysučan o tom všem, ať již v době minulé či přítomné, umí psát a nabízet spoustu podnětů pro naše vlastní úvahy i postoje – a i pro jejich změny. Vždyť řecké slovo krisis neoznačuje, jak připomíná v samém závěru, katastrofu, ale především zlom, zvrat ve vývoji, situaci volby, jejíž vyústění záleží na nás, nikoliv na nějakých neosobních silách.

---

reklama

---