Michal Šyc a Jiří Hykš: Mýty a fakta ohledně stavebního využívání strusky ze ZEVO

V souvislosti s návrhem nové vyhlášky o podrobnostech nakládání s odpady, která by umožnila využití strusky ze ZEVO v souladu s běžnou praxí v Evropě, se stále objevuje řada mýtů či vyložených nesmyslů, pravděpodobně vycházejících z nepochopení nebo neznalosti metodiky stanovení limitních hodnot (v sušině i ve výluhu) pro potřeby hodnocení rizik pro životní prostředí (dále ŽP), které bychom tímto textem rádi uvedli na pravou míru. Zároveň se pokusíme nezaujatému čtenáři vysvětlit princip tvorby těchto limitů. V dříve uvedeném textu J. Petrlíka se uvádí, že pro strusku jsou nastavená mírná kritéria, tak ať je vždy splní, konkrétně: „Uvádím ho proto v příloze spolu s tabulkou srovnávající limity pro výluhy škodlivin nastavené pro strusku a pro jiné odpady (poznámka: pan Petrlík napřímo srovnává limitní hodnoty dle přílohy č. 5 a přílohy č. 6), z nichž je patrné, že limity pro výluh ze strusky jsou daleko mírnější a v Arnice si myslíme, že jsou nastavené tak, aby struska co možná nejčastěji prošla již tak chabou kontrolou a ocitla se ve stavbách ve volné krajině“(Petrlík, 2021).

Stručně řečeno je přímé srovnávání limitních hodnot pro výluh dle přílohy č. 5 a přílohy č. 6 vyhlášky nesmyslné. Limitní hodnoty pro výluh navrhované v příloze č. 6 nejsou ani mírnější, jak by se mohlo zdát ze srovnávací tabulky v textu J. Petrlíka (např. Cl, F, SO4, …), ani shodné (Pb), ani přísnější (např. As, Hg, Ni) než limity v příloze č. 5. Tyto dvě sady limitních hodnot jednoduše nejsou srovnatelné!

Jak je toto možné? Protože se jedná o naprosto odlišný scénář využití se zcela rozdílnými podmínkami, a tedy rozdílným rizikem pro životní prostředí. Na jedné straně máme využití odpadu (klidně i strusky) na povrchu terénu téměř bez omezení (§ 6 a příloha č. 5), zatímco na druhé straně máme využití té samé strusky (nebo principiálně i jiných stejně vhodných materiálů) pod povrchem s řadou omezujících podmínek – což je smyslem navrhovaného § 7 a přílohy č. 6.

Metodiku tvorby limitů navrhovaných pro přílohu č. 6 se pokusíme čtenářům vysvětlit ve zkrácené formě v několika následujících odstavcích, nicméně, pro doplňující informace odkazujeme na volně přístupnou expertní studii pro Evropskou komisi od Saveyn a kol (2014) „Metodika stanovení limitních hodnot znečišťujících látek v zrnitých materiálech v kontextu nastavení kritérií end-of-waste v souladu s rámcovou směrnicí o odpadech“, jejíž je J. Hykš spoluautorem.

Vliv zrnitých materiálů (primárních i sekundárních) na různé složky ŽP je určen základním vztahem, který se pro potřeby hodnocení rizik využívá po desetiletí: zdroj – transport – efekt pro recipient (dopad). Jako zdroj znečištění si můžeme představit odpad nebo jeho část, která se do ŽP uvolní za stanovených podmínek. Transport znečištění ze zdroje do recipientu je přímo ovlivněn podmínkami využití odpadu. Efekt je potom dopad na sledované složky životního prostředí (recipientu).

Začněme od konce. V případě využití odpadu ve smyslu § 6 a přílohy č. 5 obsahuje recipient např. půdu, člověka, živočichy, rostliny, povrchovou vodu, podzemní vodu, a další složky ŽP. Transport do recipientu není při uložení na povrchu nijak výrazně omezený, jelikož odpad může být volně přístupný (tzn. přímý kontakt), může být uložen v blízkosti vodního zdroje, v rovině s hladinou podzemní vodou (nebo dokonce pod ní), není omezena infiltrace dešťové vody apod. Z těchto důvodů je pro odpad při využití na povrchu terénu bez dalších omezujících podmínek důležité stanovit limitní hodnoty škodlivin jak pro sušinu, tak pro výluh, neboť dochází jak k přímému kontaktu mnoha složek životního prostředí s odpadem (nutnost omezit obsah škodlivin v odpadu), tak ke kontaktu odpadu se srážkovou nebo podzemní vodou apod. (nutnost stanovit výluhové limity). Limitní obsah škodlivin v sušině i výluhové limity musí být nastaveny tak, aby se zabránilo nežádoucímu dopadu na nejcitlivější složku recipientu.

Nyní se podívejme na § 7 a přílohu č. 6, tj. využití strusky pod povrchem terénu, navíc při aplikaci řady „omezujících podmínek“ jako jsou vzdálenost od zdrojů pitné vody, nutnost zakrytí nepropustným povrchem omezujícím jak kontakt, tak vyluhovatelnost, umístění nad úrovní hladiny podzemní vody, zákaz použití strusky v oblastech ochrany vodních zdrojů apod. (viz omezující podmínky § 7 a přílohy č. 6). V tomto případě je recipient výrazně užší než v případě využití ve smyslu § 6 a hlavní transport látek do ŽP je spojen s vyluhováním. To ovšem také znamená, že „zdroj“ už není principiálně celkový obsah škodlivin v sušině jako takové, ale celkové množství sledované látky, která se ze sušiny vylouží.

Zde je nutné uvést, že s výjimkou několika vysoce rozpustných solí chloridů (typicky kuchyňská sůl – NaCl), neexistuje pro většinu anorganických prvků přímá úměra mezi obsahem v sušině a vyluhovatelností. Například kuchyňský nůž z nerezové oceli obsahuje nejméně 13 % chrómu, nicméně vzhledem k mizivé rozpustnosti toto množství chrómu nepředstavuje žádné riziko ani ve fázi produktu ani ve fázi odpadu. Střepy křišťálové sklenky (z olovnatého skla) ve strusce způsobí výrazně vyšší naměřené hodnoty olova v sušině, nicméně tento fakt se neprojeví ve vyluhovatelnosti olova či toxicitě. V kontextu využití strusky v silničním stavitelství je také zajímavé zmínit, že celkové množství vyloužitelných chloridových solí ze strusky použité v podkladní vrstvě silnice je zanedbatelné v porovnání s množstvím solí uvolněných do ŽP v souvislosti se zimní údržbou té samé komunikace (Lidelöw a Lagerkvist, 2007).

Limitní hodnoty pro obsah anorganických látek v sušině strusky mohou být tedy, při využití pod povrchem, výrazně upozaděny (v některých zemích jsou dokonce úplně vypuštěny) na úkor limitních hodnot pro vyluhovatelnost, které naopak musí být nastaveny tak, aby se předešlo kontaminaci dotčených složek ŽP; typicky zdrojů podzemních vod (recipient). Nastavení těchto limitních hodnot vychází právě z kombinace omezujících podmínek, jako jsou v našem příkladu omezení kontaktu odpadu s dešťovou vodou překrytím nepropustnou asfaltovou vrstvou (omezení „zdroje“), maximální mocnost vrstvy odpadu v aplikaci (omezení „zdroje“), nebo třeba minimální povolená vzdálenost vrstvy odpadu od hladiny podzemní vody (omezení „dopadu“ v důsledku změny podmínek „transportu“). Na obecné úrovni je těchto omezujících podmínek celá řada a jejich kombinací vznikají různě „přísné“ limitní hodnoty pro výluh ze stejného odpadu podle zamýšleného způsobu využití.

Z výše uvedeného je snad již patrné, že limitní hodnoty vyluhovatelnosti pro různé odpady v různých scénářích, popř. v různých zemích, se nedají otrocky srovnat bez znalosti veškerých omezujících podmínek. Jediná, nám známá výjimka, jsou limitní hodnoty vyluhovatelnosti pro uložení odpadů na skládky různých kategorií (různá kategorie skládky = různě přísné omezující podmínky) dle rozhodnutí Rady 2003/33/ES, při jejichž nastavení se vycházelo ze stejných principů uvedených v předchozím textu při současném sjednocení omezujících podmínek.

Nelze tedy souhlasit s tvrzením pana Petrlíka, že navržená pravidla neprošla žádnou širší diskusí a oponenturou. Tento přístup, jeho principy a následná aplikace výsledků do evropské odpadové legislativy a přeneseně do národních legislativ prochází soustavnou odbornou oponenturou během posledních cca 30 let.

Dalším zavádějícím tvrzením v komentáři J. Petrlíka je: „Přesto se MŽP a pánové Šyc a Hykš tváří, že struska bude testům ekotoxicity podléhat i nadále. Ptám se, proč by je spalovny dělaly, když nebudou muset?“

První podmínkou pro využití strusky ze spalování ostatních odpadů je to, že musí být zahrnuta pod katalogové číslo 19 01 12 – ostatní odpad. Struska ze spalování ostatních odpadů je v katalogu odpadů vedena jako „zrcadlová položka“; tzn., že může být zařazena jako nikoli nebezpečný odpad (19 01 12) nebo také jako nebezpečný odpad (19 01 11*), přičemž přidělení příslušného kódu se provádí na základě hodnocení nebezpečných vlastností HP1-HP15 dle zákona č. 541/2020 Sb. Neoddělitelnou součástí tohoto hodnocení je testování nebezpečné vlastnosti HP14 Ekotoxicita. Všechna čtyři zařízení na energetické využití odpadu (ZEVO) v ČR mají platné vyloučení nebezpečných vlastností, v rámci kterého jsou vyloučeny všechny nebezpečné vlastnosti, a to včetně HP14 ekotoxicita. Upřímně si nejsme si vědomi, že by byla ZEVO této povinnosti nově zproštěna, nicméně povinnost mít platné osvědčení o vyloučení nebezpečných vlastností bude v textu § 7 explicitně uvedena.

Dalším nepodloženým subjektivním názorem pana Petrlíka je: „vychytávání kovů ze strusky a jejich vracení do hutí má ještě jeden aspekt, na který zatím žádná ze studií nepamatovala. Jsou jím příměsi látek nachytaných v procesu spalování na kovy, které mohou v případě chlorovaných a bromovaných sloučenin zvyšovat toxicitu už tak problémové druhotné výroby kovů. Druhotná výroba hliníku je sice energeticky méně náročná, zato patří stejně jako spalovny odpadů k velkým zdrojům toxických dioxinů. A kovový šrot vytříděný ze spalovnové strusky k tomu může jen přispět.“

Tvrzení, že chlorované a bromované organické sloučeniny budou v nějak významném množství adsorbované na povrchu kovových částic (např. hliník, měď, bronz, nerezová ocel), které prošly vysokoteplotním procesem spalování, vícestupňovou mechanickou separací a dočištěním na kvalitu požadovanou zpracovateli druhotných kovů, je odvážné. Bohužel se nám ho nepodařilo v odborné literatuře dohledat. Budeme se tedy držet spíše jednoduššího vysvětlení jiných autorů, včetně americké federální Agentury pro ochranu životního prostředí (US EPA, viz seznam zdrojů), že emise dioxinů z druhotného slévárenského/metalurgického průmyslu, jsou nejčastěji spojovány s použitím kovového šrotu, který je – v případě hliníku – kontaminován oleji, mazivy, barvami a potisky. Specificky uváděné jsou např. potištěné nápojové plechovky vyseparované v systému zálohování a zpětného výkupu a hliník z recyklace autovraků. V případě mědi pak udává americká EPA za hlavní zdroj organických sloučenin potřebných pro tvorbu dioxinů různé polymery obsahující Cl/Br, které jsou přítomny v kabeláži, deskách tištěných spojů, různých nadrcených frakcí z recyklace „elektroodpadu“ nebo autovraků, atd.; zkrátka a dobře kovového šrotu, který neprošel vysokoteplotním procesem spalovny a který tudíž může obsahovat zbytky organických sloučenin obsahujících Cl nebo Br.

Dovolíme si lehkou nadsázku, jestli náhodou použití kovů vyseparovaných ze škváry naopak emise dioxinů ze sekundární produkce kovů nesníží, vzhledem k naředění celkového množství organických nečistot obsažených v nespalovenských frakcích používaných kovů „čistými“ kovy vyseparovanými ze strusky…

---

reklama

---